Co nechci minout

• galerii La Femme , kde trošku vystavuje můj český umělecký idol číslo jedna Rudolf Brančovský
  
• koncert Květů- sice až za dlouho 26.března, rozhodně stojí ale za to se tak dlouho těšit. Umělecký zážitek je totiž pořádný až do dna.
• koncert Ska-p- už 10. února. Lístek už mám, takže snad se mi podaří se této slávy dožít.
• EKG o lásce a mužích 16.února v Arše, o měsíc a pár dní později taktéž O lásce a horách. Poslední z velké trojice mých oblíbenců Jaroslav Rudiš a jeho literárně hudební show
• Jeden svět - festival dokumentárních filmů o lidských právech. Organizovaný Člověkem v tísni. Jako každý rok, i letos nás čeká skvělý doprovodný hudební program. Letos 11.-19. března

určitě toho je ještě víc, ale tohle je hlavní

Mé budoucí (a vysněné) cesty

Můj životní cíl je v procestovat celý svět. Plánuji to .....no už hodně dlouho. Tady jsou některé mé cesty, které zatím podnikám jen prstem po mapě, ale rozhodně je chci provést i v reálu.
Průběžně to budu aktualizovat:-)

• Senegal- letos v létě a to minimálně na měsíc a za rok na to pravděpodobně na 3 měsíce. Senegal je stát v západní Africe. Do Afriky toužím jet už velice dlouho, teď tam můj milý pracuje na rozvoji jedné oblasti a tudíž mám možnost se tam podívat. Snad se mi podaří procestovat současně i Gambii, Guineu, Mali, Mauritanii a Guineu- Bissau. To ovšem záleží na bezpečnosti dané oblasti. Bohužel mám v tomto ohledu spíše nepříjemné vyhlídky.
  
• Finsko- jestli budu úspěšná při výběrovém řízení na erasmus pobyt, tak strávím letos půl roku na univerzitě ležící na polárním kruhu a snad se mi při té příležitosti podaří vyjet do Norska (čímž bych dobyla můj poslední chybějící skandinávský stát)
  
• Centrální Asie, Rusko. Mongolsko, Sibiř-o tomhle se mi pořád zdá a myslímsi, že je to znamení, že bych se tam měla vydat. Mám kamarádku v Kazachstánu a prý jsem vždycky vítaná, takže proč toho nevyužít. Datum je zatím ve hvězdách, ale plánuji to v blízké budoucnost. Z části stopem, z části vlakem. Přibližně na dva měsíce možná na dýl. Hodlám se do té doby naučit aspoň částečně rusky, jelikož si myslím, že v této oblasti mi bude jak angličtina, tak francouzština a němčina celkem na nic. Zde je hodně přibližná trasa mé vysněné cesty.
  

Zvětšit mapu

• Okruh po Balkánském poloostrově- Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Herzegovina, Černá hora, Albánie, Makedonie, Bulharsko, Rumunsko, Moldávie, opět Rumunsko , Srbsko, Maďarsko, Slovensko. Vše podle situace jaká v těch zemích bude panovat. Tuto cestu taktéž vlakem či stopem. Ve všech těchto zemích (kromě Moldávie a Albánie) platí interrail pass, což je taky celkem finančně výhodný způsob cestování.
  
• Polsko, Bělorusko a Pobaltské republiky- taktéž dlouhodobý cíl. Hlavně to Pobaltí. V těchto zemích se dá najít obvykle hodně workcampů, takže jet tam s tímto záměrem by mohlo být fajn.
  
• Španělsko a Portugalsko- Zde mám dva jasné cíle: Lisabon a Barcelona. Je to jen otázkou času kdy se objeví levné letenky do této oblasti. Jela bych hned.
  
• Irsko, Skotsko (znovu) a Faerské ostrovy- tuhle nádhernou oblast také nemohu vynechat
  

Když podniknu tohle všechno, budu mít "hotovou" celou Evropu, bude zbývat "jen" zbytek Afriky, Asie a Ameriky a celá Austrálie.

Amíci...jací jsou?

Američani jsou.....různí. V povědomí lidí jsou američané obvykle zapsáni jako tlustí a úplně hloupí. Neříkám, že takoví jedinci zde neexistují (jsou všude, i u nás), ale není to nadpoloviční většina. Aspoň ne těch úplně hloupých.
Místo od místa se složení populace samozřejmě mění. Platí ale pravidlo- čím bohatější, tím krásnější, štíhlejší a chytřejší a opačně. Nejchudší státy tedy obvykle mají i nejvíc obézních obyvatel s nejnižším vzdělání (viz Louisiana)

Exempláře se kterýma jsem se já setkala by se daly dělit takto (předem upozorňuji, že budu hodně upřímná, nemám v úmyslu se nikoho dotknout, berte to jako mou soukromý sociologický rozbor) :

• plastics- holky i kluci, poznáte je na první pohled, velice snědá (někdy až hnědá) pleť v důsledku neustáléo se smažení v solárku, odbarvené vlasy- čím blonďatější tím lépe (ale jsou tmavovlasé vyjímky, ale ty vlasy jsou prostě perfektní), skvěle oblečení, obvykle s vypracovanou, či vyhublou postavou. O intelektu těchto jedinců se dá občas polemizovat, ale často jsou to děti těch úspěšných, krásných, chytrých rodičů, tudíž vynikají i ve škole. Bohužel tento typ lidí nebývá příliš přátelský, obvykle pohrdá každým kdo není jako on. Snad to není příliš neetické, ale jako typickou zástupkyni plastics ukazuji mou kamarádku Britneu, která ovšem přátelská je.
• Fast food generation- jsme tam, tohle jsou ti Američani, které si v evropě vybavíme když se řekne USA. Jejich život se dělí mezi dívání se na televizi, jídlo, práci a chození do kostela (lze libovolně kombinovat). Bohužel je to tak a bohužel jich není málo. Je to však výsledný produkt konzumní americké společnosti, avšak narozdíl od plastics, kteří jsou tím taktéž, nemají přebytek peněz. A tak sedí před televizí, dívají se na ty krásné, štíhlé, mladé, úspěšné a bohaté, jedí hamburgery, tloustnou a stárnou. Bylo mi z toho na nic.
• Kovbojové a vidláci-Kovbojský klobouk a boty, koskovaná košile, džíny a džíp. Docela obvyklý obrázek na středozápadě. Fotku se pokusím nalézt.
• Mladé maminky- taktéž docela běžná záležitost. V mém okolí jsem znala minimálně deset slečen co měly v sedmnácti první dítě. Dávám je do zvláštní kategorie, protože nepatří ani do plastics (ti totiž směřují ke skvělé kariéře a o antikoncepci jsou náležitě poučení a vybaveni) ani do fast food generation (to asi každý pochopí proč) ani mezi náboženské fanatiky. Obvykle jsou to normální slečny z nižší střední vrstvy, kterým rodiče sex vždycky zakazovali (a tudíž je nenapadlo o antikoncepci vůbec mluvit). Samozřejmě to tak není u každé z nich, ale je to poměrně časté. Na fotce Sarah- taková hrozně hodná, droboučká holčina, touto dobou již paní a maminka malého klučíka.
  

• kostel, kostel, kostel- tato kategorie může zahrnovat i fastfood generation, kovboje a vidláky. Svůj veškerý volný čas tráví v kostele či aktivitami s církevní komunitou.
• life is fun- dost příjemní lidé, fajn kamarádi. Zajímají se hlavně o hudbu a tak různě blbnou. Není nutné dodávat, že do této kategorie spadá většina mých amerických přátel. Zde na fotce Brandi a bananaphone:
• ostatní- neutrální směska všech ostatních, co se mi nepovedlo zařadit. Nicméně většina spadá do výše uvedeného.
  

Amerika - Missouri= Misery

V létě 2005 jsem se vydala do Spojených států za účelem zjistit jestli je Amerika opravdu tak strašná jak se o ní říká, naučit se anglicky, poznat jiný kraj a jiný mrav a odpočinout si od češtiny a rodiny. Odpočinek to byl parádně dlouhý, trval celý školní rok. Pobyt to zas tak parádní nebyl, nicméně jaký si to uděláš, takový to máš. Když se vydáte na středozápad, nemůžete očekávat Kalifornii.

Cílová destinace byla v mém případě městečko Windsor v Missouri. Jak to tam vypadlo můžete zjistit zde:

střed města (foto: http://windsormissouri.com/)

Prostě středozápad. Kde nic tu nic. Jen louky, krávy, občas strom, občas nějaká vesnice, občas nějakej amish.
Žila jsem v hostitelské rodině. Moji "rodiče" už měli děti odrostlé, žádné už s nimi nebydlelo a tak aby jim nebylo smutno, pořizovali si domů FES (Foreign Exchange Students) a mezi nimi i mě.
Maminka se jmenuje Martha a táta Paul. Nedá se říct, že bychom se k sobě příliš hodili, ale soužití s nimi nebylo až tak problémové jak by se dalo při takové odlišnosti předpokládat.

Moje škola se jmenovala Windsor High School (ach jak kreativní) a studentské těleso čítalo okolo 300 studentů (včetně Junior High). Zařazena jsem byla automaticky do posledního ročníku "seniors", což znamenalo mimo jiné to, že jsem na konci mohla získat americkou maturitu.
Škola byla fajn. Mohla jsem si vybrat předměty jaké jsem chtěla, povinné jsem měla jen dva: Dějiny Ameriky a Angličtinu III. Zbytek jsem si navolila a předměty to byly vskutku parádní: sociologie, advanced art (prostě výtvarka pro pokročilé), sbor, dějiny hudby,Shakespeare (výuka spočívala v tom, že jsme četli jeho hry), Mytologie, Zeměpis, Contemporary Issues (tam jsme v podstatě nic nedělali, jen jsme četli noviny, bavili jsme se o tom co nás tam zaujalo a tak, po prvním semestru jsem si to radši změnila na dějepis). Celkově to bylo dost nenáročný. Snad jen ze začátku jsem se s tím trochu prala, protože jsem neměla ještě dobrou slovní zásobu, tudíž mi udělat domácí úkol trvalo třeba tři hodiny. Později mi na to stačilo 30 minut.
Ústní zkoušení neexistovalo, psali se jen testy, na které nás vyučující vždycky dopodrobna připravil. Obvykle platí pravidlo "Do your best", když učitel vidí, že se student snaží, tak nehrozí, že by měl příliš špatné známky. Na konci každého čtvrtletí student dostane vysvědčení, kde mimo známek zjistí i kolikátý je v pořadí dle známek. O tom, že ta škola je jednoduchá svědčí i to, že jsem byla trvale v prvních 10% našeho ročníku (z čehož vlastně vyplývá, že je lehká spíš pro nás). Na začátku jsem měla asi dvě C, hlavně kvůli tý slovní zásobě, na konci roku už jsem ale měla samá A. Takže pohoda.

Island část 1.

Jet na Island byl několik let můj velký sen, nakonec se mi ho podařilo splnit v červnu 2008. Měla jsem úspěšně po maturitě i po zkouškách na VŠ a tak mohli začít mé nejdelší prázdniny.

Na Island jsem se vydala jako dobrovolník islandské organizace Veraldarvinir- Worldwide friends a má práce měla být stavba jeskyně pro trola. Ano čtete dobře. Šlo o projekt známé islandské (jak jinak) umělecké skupiny Nordan Bal, kteří se rozhodli ve spolupráci s muzeem v Keflavíku, postavit pod mořským útesem jeskyni, kterou má sloužit jako domek pro trolí rodinu. Na projektu nás pracovalo celkem sedm, pět slečen, dva kluci- Magda (Polsko), Talia (Izrael), Lisa (Německo), Essie (USA), moje maličkost, Manjong (Korea) a Jarek (taktéž polsko).



Začnu, ale tak jak se má začínat, na začátku.
Z Prahy jsem vyrazila autobusem do dánské Kodaně, kde jsem měla asi 20hodin na přestup na letadlo do Keflavíku.Asi se divíte, proč jsem neletěla rovnou z Prahy.Inu jsem chudý studentík a takhle jsem ušetřila asitak 6000 Kč a ještě jsem strávila tři dny v Dánsku.
Cesta ale byla strašně únavná. Z prahy jsem vyjela přibližně v šest hodin večer a jak už to u mě bývá, příliš jsem toho přes noc nenaspala, před šestou ráno mě autobus vyplivl na jakési ulici v deštivé Kodani a pokračoval na své cestě do Norska a mě čekal celý den toulání se po dánské metropoli. Nejdřív jsem našla nádraží a do úschovny hodila krosnu a pak jsem se vydala na procházku městem. Naštěstí přestalo pršet a sluníčko už vyšlo. V šest hodin ráno je naprosto ideální čas pokud chce člověk fotografovat. Nikde nikdo. Kodaň byla moje. Obešla jsem si během pár hodin všechna významná místa. Bylo úžasné mít jen pro sebe majestátní budovu opery i slavnou malou mořskou vílu. Během mých toulek městem jsem potkala jednoho fajn černocha Zacha, který řídil městské autobusy. Odpoledne mě pak provedl městem a pak mi vysvětlil jak se dostat na letiště a jak tu fungujou vlaky (v dánsku se příliš neobtěžujou cokoli překládat do angličtiny). A pak v noci hurá do letadla a na Island!

Když jsem po půlnoci přistála, fakt jsem plakala radostí. To přistávání bylo dokonalý. Na Islandu je totiž v létě pořád světlo, takže jsem mohla sledovat celou tu nádheru shora....jeden z mých nejestetičtějších zážitků.

Do reykjavíku to bylo cca 50 km. Chvíli jsem bloudila než jsem našla ubytování. Asi ve dvě hodiny ráno jsem zaťukala na dveře na Skipholtu a vrhla se do náruče těm co je otevřeli.

Že to otevření dveří bude pro mě osudové mě tehdy nenapadlo.

To be continued




View Larger Map