Podzimní vkrádání

Příroda začíná mít své kreativnější období

Nemůžu spát. V noci. A přes den zase nezvládám bdělost.

Vsugerovalo si snad moje tělo, že jelikož je na Erasmu, měl by správný biorytmus být ve dne spánek v noci party?
Nebo se již připravuje na polární noc s tím, že když bude vlastně pořád tma, tak je celkem jedno kdy se spí a kdy má být člověk vzhůru?
Možná se ve spánku oddávám astrálnímu cestování a díky tomu mívám denně jet lag. Kdo ví.

Mimo tento spánkový problém jsem zažila fajn weekend plný turistických stezek, hub, brusinek a borůvek. Houby bych měla zdůraznit.

To co tady roste jsou hříbkové godzilly. Když něco takového najde houbař v čechách volá hned na Novu a hned se točí reportáž o tom co výjimečného našel. Monstrózní rozměry zdejších hub mi prvních pár hodin braly dech. Pak, jak už to bývá, jsem si zvykla.

Jedna z větších hub

Houbaření ve Finsku je však celkem nuda. Tady totiž člověk má spíš problé m šlapat někam kde houby nejsou. Rostou totiž všude. A není pravda, že je Finové nesbírají, jak si mnoho lidí myslí, ono je totiž nad lidské síly takové množství hub nasbírat.Stačí jít pár metrů lesem a hned můžete mít plnou tašku hub. Z jedné houby uděláte polévku a smaženici pro pět lidí. Zbytek buď usušíte nebo namrazíte. To v Čechách je to jinak. Rodiny pořádají dostlova hony na houby.Bedlivě sledují počasí a když už se zdá, že by houby mohly růst, vstanou druhý den brzy ráno a upalují do lesa doufajíce, že tam budou první a hub budou mít aspoň na smaženici. Tohle by Fin dle mého názoru nepochopil (no a nejen Fin). Zkrátka houbaření v Čechách se podobá bojovce, zatímco houbaření ve Finsku je spíš jako nákup v sa moobsluze- velký výběr a na dosah ruky.

Náš byt se nyní proměnil v sušárnu hub (díky mým tolerantním spolubydlícím) a já konečně pochopila a docenila proč máme tak obrovský mrazák. Odedneška už má moje čínská zelenina a Silviina Quatro formagi pizza společnost. Tvoří jí asi 5 litrů borůvek a nespočet hub. Na konzumaci mám tři měsíce. Tak uvidíme.

Pár promrzlých borůvek...

...a jak chudinky skončily

Mé finské příhody

Pomalu to budou tři týdny od chvíle co jsem přijela do Finska a snažím se bojovat s typickým stereotypem týkajícím se Finů a jejich chování. Bohužel se mi to příliš nedaří, neboť většina se zatím ukazuje jakožto pravdivá.

Finové jsou tiší a moc nemluví
Když jsem byla druhý den v Helsinkách rozhodla jsem se využít služeb tamní veřejné dopravy. Koupila jsem si v automatu jízdenku na celý den a po pár jízdách tramvají, které proběhly standartně (tedy tak jak bych to jako správnej pražák čekala:-)) jsem se rozhodla vydat se do místa kam bylo možné dopravit se pouze autobusem. Stoupla jsem si tedy na zastávce a naprosto nechápajíce systém jízdních řádů v Helsinkách (dosud nevím jak se zjistí kam ten autobus má namířeno- pokud to někdo víte, tak mi to prosím sdělte, do Helsinek totiž ještě pojedu) jsem čekala na příjezd nějakého autobusu. Po pár minutách jsem se dočkala. Autobus přijel. Lidé vystoupili. Já nastoupila a nastoupila jsem zadními dvěřmi. Následně jsem očekávala, že se zavřou dveře a autobus se rozjede dále po své trase. Nedělo se však nic. Říkala jsem si, že to je asi nějaká přestávka. Po cca dvou minutách stání, mi jsem zjistila, že na mě řidič hází dost nepříjemné pohledy.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a několik Finů (těch kteří se nedívali z okna) se na mě dívalo též. Došlo mi, že je tu asi někde problém a ten problém jsem asi já.Náhle mi jedna slečna řekla, že jsem měla nastoupit předníma dveřma a ukázat jízdenku. Se slovy omluvy, že jedu v helsinkách poprvé autobusem jsem přichvátala k řidiči a dala mu jízdenku. Neřekl nic. Jen se podíval na to jaké je na ní datum, vytáhl z kapsy diář (no ale vážně) a když datum na mé jízdence souhlasilo s datem v kalendáři, bezeslova mi ji vrátil, zavřel dveře a odjel. Tuším, že celkové zdržení autobusu mnou způsobené bylo cca 5 minut.
Je nutné říkat k tomu víc? Asi ne.

Pokud s vámi Fin začne komunikovat sám od sebe je opilý
Za ty tři týdny mě oslovili jako první celkově dva Finové. Jeden držel v ruce téměř prázdnou láhev od vína a vyprávěl mi o tom, že už pije od předcházejícího večera a že je to strašný jak je opilej.
Druhý tvrdě dosedl vedle mě v lodi ze Suomenlinny a následně mi popisoval jak trávil celý den s přáteli a co všechno pil.
Bude to vážně těžké mě přesvědčit o tom, že to co se říká není pravda.

There is more to come...

Pár obrázků ze Senegalu

Tržiště v MatamuChvíle před první větší bouří- Casamance

Jeden z asi tak milionu krabů v Cachouanu

Ostrov Caraban

Oblíbená zábava senegalců- sledování fotbalu

Návštěva v Matamu

Stará část Saint Louise

Pláž a rybářská vesnice u Saint Louise

Jeden z ostrovů u Delty Sine Saloum

Já si naštěstí loď vybrala dobře...

Malý sběrač mušlí v Deltě Sine Saloum

Toubab Dialo

Toubab!

Hodně lidí se mě ptalo na to jak reagují senegalci na bělochy, takže cítím potřebu se k tomu zde vyjádřit.

Záleží na tom v jaké oblasti Senegalu se člověk nachází a na tom kolik bělochů se v ní běžně nachází.

V Dakaru i v Saint Louis se může běloch pohybovat vcelku normálně aniž by budil přílišnou pozornost. Jen si musí zvyknout na to, že pokud bude něco kupovat, dostane většinou "cenu pro bělochy" a také se na něj bude lepit více různých existencí a obchodníků se vším co se dá představit.

V Casamance a ostatních turistických oblastech běloch také příliš velkou pozornost nevzbuzuje. Jen se na něj lepí spousta lidí nabízejících to nejlepší ubytování, nejlepší jídlo, nejlepší výlety, nejlepší cenu za projížďku na pirogue a jsou velice, velice neodbytní. Zkrátka přijdou a začnou mluvit. A mluví a mluví a mluví. Hustí do člověka, jak je velice skvělé a výhodné se ubytovat v tom a v tom hotelu, jak je to tam krásné. Nejhorší dle mého názoru byli ti, kteří pracovali jako průvodci, nebo si na to aspoň hráli. Ty kolikrát člověk nemohl setřást velice velice dlouho.


Situace v místech, kam běloši zavítají jen výjimečně je úplně jiná.
Sotva se tam člověk ocitne hned kolem sebe slyší "TOUBAB! TOUBAB!" což je v západní Africe v podstatě přezdívka bělochů, ale jinak vám běžný člověk ani neřekne.
Většinou je to opravdu veselé. Kdykoli jsem se procházela po městě sbíhaly se ke mně davy dětí a volali na mě svoje "toubab!!!" a všechny si na mě musely sáhnout. Pak měly vždycky evidentně radost.

Některé, zvlášť malé děti, se mě ale bály a schovávaly se mámám za sukně a strašlivě brečely. Často se tak celá rodina bavila. Je možné, že svým dětem před spaním povídají o nějakém bílém strašidle, které si je vezme s sebou, jestli nebudou hezky spát. Stejně jako mně maminka strašila večernicí.

Pro většinu dětí jsem však byla spíše princeznou z pohádek a neustále mi říkaly jak moc jsem krásná. To ostatně neříkaly jen děti. Pokud bílá žena touží po tom slyšet několikrát denně to jak moc je krásná a dostávat mnoho nabídek k sňatku, mohu Senegal naprosto doporučit.
Díky existující polygamii není počet nápadníků defacto limitován.

Mnoho lidí je moc rádo, když má příležitost se bavit s "toubabem" a jsou milí a příjemní. Je pro ně opravdu radostí pozvat si bělocha k sobě a poobědvat s ním a podobně. Moje zkušenosti jsou pouze kladné.

Jedna věc je ale celkem nepříjemná a častá. Ovšem dá se na to zvyknout. Hodně lidí totiž neříká bělochům pouhé toubab. Často to bývá "toubab donne moi cadeau" "toubab donne moi l´argent" "toubab donne moi..." . Kdo umí francouzsky tomu nemusím napovídat. Pro ostatní- znamená to : dej mi dárek, dej mi peníze, dej mi... lze doplnit v podstatě cokoli. Dárek a peníze rozhodně vedou na plné čáře. Následují bonbony, míč a potom úplně cokoli co senegalec vidí. Jednou jsem půl hodiny vysvětlovala jedné slečně, že ten opalovací krém, po kterém tak touží by jí byl naprosto na nic, zatímco já bych se bez něj neobešla.

Myslím si, že jim to nelze mít za zlé. Oni pouze očekávají, že se jim ukáže nějakým způsobem boží milostrdenství. A běloch je pro senegalce symbol bohatství.
Nebudou se na vás zlobit, když jim nic nedáte a ani se vám nic nepokusí vzít. Oni jen doufají...a snaží se tomu trochu pomoci.

Na závěr chci říct, že jsem se nikdy v Senegalu necítila mezi lidmi nějak v ohrožení. Neměla jsem strach chodit sama po ulicích a ani jsem nikdy nechodila zahalená. Problémy jsem nikdy kvůli tomu, že jsem bílá neměla. Spíše naopak, myslím si, že mi to cestu v mnohém usnadnilo.

Kudy se ubíraly mé kroky II

Z Kedougou jsem dále pokračovala na sever, k hranicím s Mauritánií až do města Matam, kde jsem strávila dva týdny.

Tato oblast není prilis zajímavá. Spadá již pod Sahel, což je dle mého názoru druhý název pro peklo. Všude je jen písek a prach a jen v období dešťů se to tam trochu zazelená. V květnu běžně teploty dosahují k 50 stupňům, já jsem přijela když už se teploty pohybovali "jen" lehce nad 40°C ale za to už na mě každý večer čekaly roje moskytů. Obcas bylo krasne projet se po okoli a divat se na temer nekonecnou pustinu, ale delsi dobu zde pobyvat neni nic prilis prijemneho.
V teto oblasti zije narod peulu (nebo nevim jak to napsat cesky- ve francouzstine je to peul nebo foula apod), kteri jsou vsichni muslimove a hodne lpi na tradicich. Bylo to jedine misto kde jsem se setkala se zenami ktere mely zahalene vlasy.Ale bylo jich jen nekolik.
Pro belocha je tezke zde pobyvat protoze je v podstate atrakci. Vsichni na nej pokrikuji, vsichni se na nej bezi podivat.Vsichni se snazi od nej neco ziskat.

Saint-Louis
Po dvou tydnech v Matamu jsme se vydali zpět k pobřeží a čekalo nás krásné Saint-Louis, bývalé hlavní město Západní Afriky plné starých koloniálních domů, s dlouhými plážemi plnými pirogue.
Pokud bych měla strávit delší čas v Senegalu, chtěla bych být v Saint Louis. Není tak velké ani tak hlučné jako Dakar a je mnohem, mnohem malebnější. Nedaleko je národní park Langue de Barbarie, kde je krásné ticho, příjemné koupání a spousta ptactva a krabu.
Je to take mesto kde zije nejvic belochu, takze tu clovek neni stale stredem pozornosti, coz je prijemne.


Posledni tyden jsem stravila opet na pobrezi. Tentokrat jsme se rozhodli co nejvic setrit a spat ve stanu, pokud to pujde (coz jak se ukazalo nebylo zas tak snadne)

Popenguine
Krasna, prevazme krestanska vesnice primo na brehu more. Je uz hodne prosycena turisty, coz nemusi byt vzdy uplne na skodu (je cisto).Nasim puvodnim planem bylo spat na plazi, ale byli jsme pozvani mistni rodinou na obed, posleze i na veceri a de facto nam nedovolili spat jinde nez u nich. Byli opravdu moc mili.
Nedaleko je prirodni rezervace, pres kterou jsme se druheho dne vydali do dalsiho mestecka.

Nasim cilem bylo dosahnout Delty Sine Saloum a tak nasi dalsi zastavkou byla Sali- coz je vlastne jedine opravdu evropske misto v Senegalu. Misto cele vytvorene pro turisty, kteri chteji byt v Africe aniz by opustili evropsky komfort a nevahaji za to zaplatit nemale castky.

Delta Sine Saloum byla poslednim z vrcholu me cesty. Je to dalsi z malych raju, ktere Senegal nabizi. Doporucuji stravit zde co nejvice casu a objet co nejvice zdejsich ostrovu. Jsou klidne, plne zelene a vesnicky na nich jsou v podstate cele z musli( muslicky jsou pouzivane misto sterku i jako stavebni material) takze vse je bile a pusobi to moc krasne. Dlouho jsem patrala po puvodu onech musli, protoze kdykoli jsem se koupala temer zadnou musli jsem nenasla. Az pak jednou pri odlivu jsem tomu prisla na kloub. Desitky zen a deti chodili po suchem dne more s kyblema na hlavach. Byly plne musli. Dala jsem se do reci s nekolika zenami a ty mi rekli, ze z musli delaji omacku a pak je prazdne vysypou na ulici ci pred dum. Takze nic noveho pod sluncem, akorat ze tim, ze musle byly umyte, ziskaly krasnou bilou barvu a tudiz jsou temi nejkrasnejsimi odpadky, ktere si lze predstavit.
Bohuzel jsme v tomto miste meli problem se stanovanim. Mistni obyvatele totiz ziji z turistickeho ruchu a tudiz pro ne neni schudne aby nekdo nekde prespal zadarmo a hned si vymysleli, ze je to protizakonne a spat pod stanem proste nemuzeme.
Mrzelo me to ani ne tak proto, ze bych nechtela platit za ubytovani, ale hlavne proto, ze na ostrovech je opravdu mnoho krasnych mist pod palmami, kde by se naprosto krasne spalo. Takhle jsme museli spat ve vesnici, plne vesnickeho hluku. Ale i tak to bylo moc krasne.

Posledni misto ktere rozhodne stoji za zminku je Toubab Dialo- jedna z rybarskych vesnicek kousek od Dakaru. Je to misto kam se stehuji bohati obyvatele hlavniho mesta, kteri uz maji dost dakarskeho hluku a smogu. Mnoho z nich si zde stavi obrovske domy na utesech, ale zda se ze vetsina z nich nikdy nebude dostavena- mluvili jsme s mistnimi a mnoho tech domu se stavi treba jiz dvacet let. Respektive dvacet let jiz stoji rozestavene tak jak jsou. Pro mne mela tato vesnice/mesto velice zvlasni atmosferu. Mozna je to prave temi rozestavenymi palaci.
V jednom takovem jsme jednu noc prespali. Misto s krasnejsim vyhledem na more jsem nikdy nevidela.

Posledni zastavkou byl stejne jako tou prvni Dakar. Tentokrat jsem ho jiz videla uplne jinyma ocima nez poprve a zdalo se mi, ze uz je to tak davno co jsem do nej vkrocila poprve.

Posledni dny v Senegalu jsem stravila premitanim o tom, zda se jeste vratim. Byla jsem si temer jista, ze ne, protoze to neni zeme pro mne. Nyni, nekolik tydnu po svem navratu to vse vidim trochu jinak. Ackoli vse podavam mozna az prilis kriticky mnoho veci v Senegalu se mi strasne libilo a bude mi chybet. Hlavne zdejsi lide az neskutecne pratelsti a pohostinni, jejich neustale dobra nalada a pozitivni smysleni. Hodne me to donutilo zamyslet se nad tim jake mam v zivote priority a jestli vsechno nahodou nevidim moc cerne.
A doslo mi, ze mam vlastne vse co si mohu prat. Mozna i vic nez to. V Senegalu se lide spokoji s malem a i to malo co maji dokazi ocenit, nestezuji si, naopak- jsou stastni za vse co maji a na jejich tvarich je stale usmev.

Senegal mi bude chybet.
Ale jsou dalsi cesty kam se vydat a ktere na me cekaji.

Kterak jí 23 lidí z jednoho talíře

Slíbila jsem napsat též něco o senegalském "stolování". Výraz stolování je nutno dát do uvozovek, protože u stolu se v Africe nejí.

Na zem se rozprostře podložka a na ní látkový ubrus. Hostitelka násleně přinese buď velkou nerezovou mísu a nebo tác s jídlem (o tom jaké jídlo se jí v Senegalu se dočtete o pár článků zpět), tác je celý pokryt štědrou vrstvou rýže a uprostřed je buď omáčka, nebo maso a zelenina.Všichni přítomní se usadí na zem, nebo na malinké stoličky okolo s hostina může začít.

Pokud je rodina velká, což většinou je, tak nejí pohromadě všichni, ale jsou třeba tři skupiny. Vy a všichni muži, pokud tam je jen jeden, tak jí i žena, která jídlo připravovala. Samostatnou mísu dostávají většinou děti a samostatnou ženy. Někdy a někde jí dohromady i celá rodina. Jednou jsem jedla dohromady s 22 dalšími lidmi a byl to skvělý zážitek.




Jí se rukama. Tedy pravou rukou (také vysvětlím později proč), levou nikdy v žádném případě a ani to nezkoušejte (leváků je mi líto). Pokud je však k jídlu přizván běloch obvykle dostane lžíci a i ostatní si ji často vezmou. Tedy alespoň muži.
Já osobně jsem jedla rukou snad jen dvakrát.
Jí se tak, že každý má svou část na talíři a z prostředka si bere omáčku, kousky masa a zeleniny. Hostitelka vám často do vašeho úseku bude přihazovat ty lepší kousky.
Jídla bývá opravdu hodně a nikdy jsem nezažila, že by se snědlo všechno (zbytky se dávají talibé). Ale hostitelé vám pořád budou říkat ať jíte ještě, že jste toho snědli tak málo.

Co se týče jezení rukama, chce to vychytat techniku. Nejdříve neberete rukou trochu rýže a zmáčknete jí, čímž uděláte takový váleček (rýže je lepivá) a ten pak namočíte v omáčce a sníte. Když co člověk neumí bývá špinavý od hlavy až k patě:-).

Pije se voda a všichni sdílí jeden větší hrnek.

Nakonec koluje utěrka nebo kyblík s vodou na umytí rukou.

Po obědě se obvykle člověk rozvalí na nejbližší matraci a pak se za chvíli začne s vařením čaje.

Senegalský čajový rituál

Senegalci milují pití čaje a jeho přípravu. Tráví tak velkou část svého volného času, kterého je často opravdu hodně.
Nevím zda to nazvat přímo rituálem, protože v tom slově cítím jakousi vznešenost, nicméně lepší pojmenování asi není.
Jakožto milovník čaje jsem se do Senegalu na čaj těšila. Věděla jsem, že pijí zelený čaj s mátou a oslazený cukrem, takový jakému my říkáme Tuareg a který doma nezřídka piju.
Při prvním setkání se senegalským čajem nastalo to nehorší čajové zklamání jaké jsem zažila a doufám, že nikdy už nic takového nezažiju.
Nechám teď pracovat vaši fantazii a místo toho, abych řekla narovinu jaký ten čaj je, popíšu onen rituál.

Pokud chcete můžete to použít jako návod.

Co je potřeba:
Malá plechová konvička na čaj o objemu cca 200- 250ml
3 malé skleničky cca 50 ml
Čínský gunpowder
cukr
lístky čersvé máty, pokud není použijte vanilkový cukr

Konvičku naplníte z tří čtvrtin vodou a na vařiči přivedete k varu. Odstavíte z ohně a dovnitř nasypete asi 15g čaje (ano je to hodně na tak málo vody), doplníte vodu a poté opět dáte vařit. Při druhém varu nasypete dovnitř tři velké polévkové lžíce cukru a opět dáte vařit.Můžete přidat i mátu.
Poté opláchnete skleničky vodou a nahřejete je, tak aby nepraskly až do nich nalejete horký čaj (v senegalu mi prasklo kolikrát i varné sklo). Po té do jedné z nich nalijete čaj (ne přes sítko!!!) a následně ho několik minut přeléváte z výšky do další skleničky a zpět až se v obou vytvoří vrstva pěny.

Na videu můžete vidět jak se to dělá.
Poté čaj nalijete zpět do konvičky a ještě jednou přivedete k varu. Poté ho nalejte do tří skleniček a ty dejte svým hostům, přátelům nebo nejstraším z rodiny.

Nálev je strašně silný a strašlivě sladký- senegalci říkají, že první nálev je jako smrt. Je to vlastně hodně řídká kaše ze zeleného čaje a velice přeslazená.Pokud nejste na senegalský čaj zvyklý je dost možné, že vás z toho bude chvíli bolet žaludek.

Když první vypijí svůj čaj (nepije se vše- pěna zůstává ve skleničkách) tak se rozlije zbytek čaje a podá se ostatním ( stále ze stejných skleniček).

Poté se dělá čaj podruhé. Opět se do konvičky naleje voda a přivede se k varu. Přidají se další tři vrchovaté lžíce cukru, ale další čaj už se nepřidává. Opět se dolije voda a opět se uvaří. Následuje přelívání ze skleničky do skleničky a tvorba pěny (dá se říct, že pěna je na čaji to nejdůležitější ačkoli se nepije). Poté se opět podává. Nálev je velice sladký ale už není tak silný. O druhém nálevu říkají senegalci, že je jako láska.
Druhý nálev se opět podá nejdřívě těm důležitějším a poté ostatním.

Pak následuje třetí nálev, který se dělá stejně. Tedy přidá se cukr. Výsledkem je silný cukerný roztok, kde je trochu cítit čaj. Třetí nálev je prý jako život. Tak si z toho zkuste něco vyvodit o senegalské mentalitě:-)
Třetí nálev ovšem jako hosté většinou již nedostanete, považuje se to už jen za zbytek a ten patří většinou dětem.

Celý rituál trvá obvykle více než hodinu a je to výborná příležitost k různým diskuzím.

Doufám, že nyní již máte představu o tom jak chutná čaj po senegalsku. Pokud ne, můžete si vše podle mého návodu vyzkoušet. Třeba zjistíte, že senegal je vaše země zaslíbená, kde i smrt chutná tak sladce...

Senegalská kuchyně

Ve všech průvodcích co jsem četla se píše, že senegalské jídlo je klenot západní afriky. Pokud tomu tak opravdu je, jsem šťastná, že jsem neměla tu čest seznámit se se zbytkem.

Nechci však senegalcům křivdit- jídlo může být dobré a dobré často i bývá, problém je však v tom, že jídel není velký výběr a tak se jí pořád jedno a to samé. Senegalská kuchyně je dle mého názoru zoufale nejkreativní.

Následovat bude popis toho co senegalci jí, jakým způsobem popíšu v jiném článku

Snídaně:
Vlivem francouzského kolonialismu se dostali do afriky francouzské bagety, které tvoří každodenní snídani. Bageta se natírá buď máslem nebo majonézou a nebo pikantní směsí ze sardinek. Jakožto osoba alergická na pšenici jsem ani jedno z toho neokusila. Podle ostatních však tuším, že nebylo zas tak o co stát.

Oběd:
K obědu moc velký výběr jídel neexistuje. Vždy se jí rýže a k tomu několik variací.

a) Tiemboudienne
Senegalské národní jídlo. Název znamená doslova rýže a ryba, což jsou také hlavní ingredience. Ryba je smažená a rýže se vaří v pikantní rajčatové omáčce, zároveň s pár kousky zeleniny. Vše je vždy nacucané olejem a často velice kořeněné (používá se zabijácká směs chilli, černého pepře, česneku a cibule, často v zabijáckém množství).

b) Yassa
Jedná se o rýži s marinovaným masem (může být jakékoli), které se však často vynechává, a s cibulovou omáčkou. Takže vlastně rýže s cibulovou omáčkou. Cibulová omáčka je opět velice mastná, pikantní a kyselá a já jsem z ní nikterak nadšena nebyla.

c) Tieb
Měla jsem to štěstí ho jíst jednou. Jde o rýži s rajčatovou omáčkou. Nic speciálního.

d) Mafé
Moje nejoblíbenější senegalské jídlo. Opět rýže s omáčkou. Omáčka se dělá z arašídové pasty a když se umí ( a já umím:-)) je výborná. Sice opět vše plave v oleji, ale naštěstí se většinou používá méně koření, takže člověk může mít i po jídle v ústech dobrý pocit.

Večeře:
Poskytuje nejvíce variant. Narozdíl od oběda se nikdy nejí k večeři rýže.
Nejčastěji se jí kuskus, který se vyrábí z prosa (což mě udělalo opravdu radost). Může se jíst nasladko se zakysaným mlékem (bohužel s mléčným průmyslem je to problém, kvůli špatné hygieně nejsou mléčné výrobky zrovna to co by měl člověk jíst, já mléko nepiju protože jsem na něj také alergická, ale ostatní, kteří ho v senegalu pili měli vždy střevní problémy).
Nebo je slaná varianta s rajčatovou omáčkou.
Méně tradiční je jíst kuskus např. s rybou, ale i to se občas vidí.
Dále se hodně jí těstoviny s cibulovou omáčkou, nebo ryba s cibulovou omáčkou a k ní se jí jako příloha bageta.

Pití:

K snídani se pije obvykle černý čaj- Lipton v pytlíčku. Jiný černý čaj tu neexistuje.
Jako druhá varianta se nabízí káva a to buď klasické nescafe a nebo a to nelze vynechat je senegalská káva, která se jmenuje Cafe Touba. Pokud je čerstvě umletá neexistuje nic lahodnějšího. Jde o mix africké kávy s kořením (podle mě kardamon). Bohužel ji senegalci příliš sladí (kolik ml vody tolik g cukru a to vážně). Nikdy dříve jsem kávu nepila, ale po té co jsem ochutnala cafe touba nedokážu si už představit ráno bez té úchvatné vůně.
Zkrátka nad cafe touba není.

Dále senegalci občas vyrábí několik ovocných džusů.
a) jus de bissap - sladko kyselý nápoj červené barvy, vyrábí se z okvětních lístků bisapu (do češtiny překládáno jako šťovík ale to mi přijde divný)
b) jus de gingembre - opravdu síla, ale pokud milujete zázvor tak jako já, bude vám chutnat. Prostě zázvorová šťáva s vodou
c) jus de baobab - dělá se z mléka a plodu baobabu a chutná úchvatně. Musím říct, že ačkoli jsem na mléko alergická a bylo mi po tom dost špatně, ta chuť stála za to.

Senegalci nejčastěji pijí vodu. Propadli však také coca-cole a podobným limonádám. Vyrábí i několik vlastních s příchutí tropického ovoce. Nejlepší je dle mého názoru ananasová limonáda, která se jmenuje Gazelle Ananas a chutná opravdu po ananasu:-)

Co může být překvapivé je, že v Senegalu ač je to muslimská země se vyrábí dokonce dvě značky piva.
První se jmenuje Gazelle a chutná opravdu strašně. Druhé se jmenuje Flag a pít už se občas dá. Nejlepší co můžete udělat je smíchat to se sprite. Nebo to nepít vůbec.

Nerada bych opomenula tradiční senegalské pití čaje, ale tomu, společně s kulturou stolování, chci věnovat samostatný článek.

Kudy se ubíraly mé kroky

Zobrazit místo Senegal 2009 na větší mapě

Jak můžete vidět na této mapě, Senegal jsem objela celý a ten zážitek stál rozhodně za to.
K jednotlivým zastávkám:

Dakar
První a poslední místo, které jsem v Senegalu navštívila a lépe jsem si vybrat nemohla. Dakar je mix světů a kultur. Kdo chce může tam žít podobně jako v Evropě, kdo chce může žít typickým životem senegalce.
Dakar není nic úchvatného. Jen spousta lidí, aut a hluku. Na seznámení s Afrikou je to ideální místo, protože dává člověku možnost vidět kolem sebe ještě věci, které zná. Sice ho zaskočí věci jako žebrající děti, obchodníci pronásledující člověka všude a nabízející cokoli, mešity vytrubující Aláh Akbar v naprosto nekřesťanskou hodinu (dobrý dvojsmysl), otřesná městská hromadná doprava a další africké speciality. V restauraci se však ještě nají normálním příborem z normálního talíře, nikdo na něj nepokřikuje jen proto, že jste běloch.
Pro delší pobyt je však tohle město k zešílení. Bydlela jsem v jedné z lepších čtvrtí, ale i tam byla hladina hluku naprosto otřesná- ačkoli spím se špunty v uších v Dakaru jsem se celou noc budila kvůli rámusu. Dopravní situace ve městě je katastrofální, všude jsou kolony aut, z nichž by většina neprošla technickou kontrolou ani na balkáně, takže vzduch bývá velice často nedýchatelný. A zdejší příliš velká koncentrace senegalců také nebývá nic co by člověk snažící se žít v klidu potřeboval.
-----------------------------------------------------------------------------
Oblast Casamance

Z Dakaru jsem se vydala lodí směrem do Casamance- oblasti ze Senegalu nejznámější, hlavně díky zdejším častým nepokojům. Někteří průvodci pobyt zde nedoporučují a četla jsem i cosi o minových polích. Pravdou však je, že Casamance je nejkrásnější oblast Senegalu a rozhodně by byla škoda ji vynechat.
Nevýhodou Casamance je neustálé vlhko a horké noci plné moskytů. Spát bez moskytiéry by byla téměř sebevražda. Člověk je neskutečně pokousaný ikdyž se chrání jak může. Tato oblast patří k těm nejrizikovějším co se malárie týče a ne všechna antimalarika zde fungují, proto je nutné dávat co největší pozor, snažit se zamezit bodnutí, užívat antimalarika a mít připravenou i první pomoc v případě propuknutí nemoci.
V této oblasti je také dobré dát pozor na vodu a pít vodu buď filtrovanou či lépe balenou (ta co teče v kohoutcích nechutná dobře, sice má být bezpečná, ale přesto může člověku z jiného prostředí způsobit pěknou paseku v břiše).
Boje v Casamance ustaly již před více než třemi lety, respektive již tři roky se nebojuje, ale situace není stále pokládána za vyřešenou. Jako cestovatelé však nic nepocítíte a jediná nepříjemnost jsou velice časté kontroly na silnicích, které často zahrnují detailní prohlídky všech zavazadel a prošacování. Ale dá se to přežít:-)

Ziguinchore
Největší město v Casamance. Připadalo mi strašně špinavé, ale bylo to tím, že to bylo mé první opravdové senegalské město. Nedá se říct, že by mě jakkoli zaujalo či nadchlo. Jediné z čeho jsem byla unešena bylo jídlo, které se tu prodávalo na trhu. Kromě obvyklého manga, madu a arašídů tam prodávali pytlíky s kešu a spoustu krevet. Tak dobré kešu oříšky a za takovou cenu už asi nikdy jíst nebudu.

Afiniam
Malá, ale nádherná vesnička plná palem,hliněných chýší, milých lidí, mangovníků a máty. Rozhodně jedno z nejkrásnějších míst. Pokud bych se někdy chtěla vrátit do Senegalu jela bych tam.
Pokud ji ovšem chce člověk navštívit musí delší dobu plout bludištěm mangrovového porostu. K tomuto účelu skvěle poslouží pirogue- jeden ze symbolů Senegalu- barevná dřevěná loďka- nejlépe řízený některým z domorodých průvodců.

Carabane
Nádherný ostrov u ústí řeky. Mimo turistickou sezonu nádherně tiché klidné místo, mé druhé nejoblíbenější. Lidé zde jsou velice přátelští. Ostrov sice není úplně nejideálnější místo k životu, protože se na něj musí vše dovážet a kromě kokosových palem a baobabů na něm nic neroste. Místo má podivnou historii ve které se mísí francouzský kolonialismus, křesťanství a islám.Islám zůstal, po francouzích a misionářích zbyly jen napůl zřícené domy, kostel a hřbitov.

Cap- Skirring
Největší turistické letovisko v Casamance i mimo sezonu plné nejrůznějších obchodníčků, kteří dokáží člověku docela zkazit den. Cap-Skirring ale má co nabídnout a to především nádherné bílé pláže a skvělé koupání, také úžasné jídlo. V rybářské vesničce jsme narazili na chlápka, který měl ve své boudě cosi jako restauraci a každý den nám připravil čerstvě ulovenou rybu dle našeho výběru a jednou jsme měli i langustu, když k tomu připočítám i skvělá manga a papáje stane se z Cap-Skirringu místo kde se v Senegalu najíte nejlépe.Ale asi to chce mít štěstí. A my jsme ho opravdu měli.

--------------------------------------------------------------------------------------
Oblast Kedougou

Jihovýchod Senegalu je plný lesů a skal a je to taktéž oblast, kterou stojí za to navštívit.
Domorodci zde bydlí v malých, kulatých, hliněných chýších a často jsou to animisté. Bohužel z této oblasti mám spíše nepříjemné zkušenosti z kontaktu s nimi. Pokud v jsou v Africe běloši viděni jako dojné krávy na peníze, v okolí Kedougou to platí dvojnásob. Neustále po nás chtěl někdo peníze za to, že jsme vstoupili na jejich území, kdekdo se vydával za náčelníka vesnice pod záminkou aby z nás dostali peníze. Třešničkou na dortu bylo, když jsme byli obdarováni neznámým ovocem, díky kterému jsme měli celou noc halucinace.
Špatné zkušenosti s obyvateli však vyvažuje krásná příroda. Skály zde jsou ukrutně vysoké a neustálé vedro nečiní výstup na ně zrovna snadnou procházkou, přesto stojí za to na ně vylézt a rozhlédnout se. Před očima se vám rozevře nádherný výhled na jinak plochou krajinu.

Konec první části:-)

Senegal- červen- červenec 2009

V polovině června jsem se vypravila na "černý kontinent" s cílem poznat tamní život, obyvatele i krajinu. Na cestu jsem se připravovala několik měsíců, nicméně neodjížděla jsem plná nadšení, dá se říct, že jsem tentokrát nic nečekala.

O Senegalu moc slyšet není a ani internet o něm neposkytuje uspokojive množství informací. Všude se lze dočíst hlavně o tom, že většina senegalců je negramotná, že asi třetina obyvatel nemá přístup ke kvalitní pitné vodě, že základní sanitární vybavení postrádá de facto 9 z 10 domácností a že v Casamance se válčilo a doporučuje se této oblasti vyhýbat. O moc víc už jsem toho nenašla (je ovšem pravda, že jsem tehdy ještě nehledala informace ve francouzštině, ale omezila jsem se jen na angličtinu a češtinu).

Když jsem se na několika internetových diskuzích ptala lidí na zkušenosti ze západní Afriky, dostalo se mi velice často odpovědi, že je to tam strašně špinavé a ošklivé a že jsem blázen, že tam chci jet. Podobně reagovali i někteří lidé v mém okolí. Rodina taktéž nebyla nadšena, když jsem jim oznámila, kde chci strávit letošní léto.

Přiznám se, že jsem neodjížděla úplně bez obav. Ačkoli se létat ani cestovat všemi možnými způsoby nebojím, v den odletu můj obličej nabral barvu zelené papriky a žaludek se scvrknul. Byla to moje první cesta do některé ze zemí třetího světa. Měla jsem hlavně obavy z nemocí a hygieny. Před odjezdem jsem se nechala očkovat proti většině nemocí, ale ne proti všem hrozícím (nestihla jsem očkovani proti meningitidě a to mě nakonec celý pobyt strašilo) a s sebou jsem vezla obrovskou lékarničku s léky snad proti všemu (včetně prasečí chřipky:-)).
Také jsem měla trochu obavy z tamní kultury- 95% senegalců jsou muslimové. S tím kolik negativního toho o islámu nyní slyšíme, jsem se logicky strachovala o to jaký ke mně budou mít postoj jakožto k ženě.
Nakonec se ukázalo, že tyto dvě hlavní obavy byly v podstatě zbytečné.