Je konec září. Laponská zima se začíná hlásit o slovo.
29. 9. 2009
První sníh
Dnes jsem si při přednášce kreslila do sešitu sněhové vločky. Není to zas tak něco výjimečného, protože od té doby co studuji na Lapin Yliopisto, která má ve znaku to, čemu říkám dokonalá sněhová vločka, je vlastně kreslím pořád (tedy alespoň při přednáškách). Tentokrát však mé vločky dostali nový rozměr. Náhle jsem je viděla poletovat všude kolem. Nebyl to jeden z mých běžných denních snů. Sněžilo doopravdy. Sice jen chvíli, na zemi nezůstala ani jedna vločka, ale teplota venku mě přesvědčila že se mi nic nezdá.
Je konec září. Laponská zima se začíná hlásit o slovo.
Je konec září. Laponská zima se začíná hlásit o slovo.
26. 9. 2009
Fotit se každý den
Pokud chcete strávit několik minut svého života něčím nesmyslným doporučuji vám shlédnout následující videa.
Tenhle týpek to všechno začal, když se každý den po šest let fotil a pak to prásknul na youtube. Nikdo ho ale nikdy nepředčí.
A tenhle má ještě víc psycho oči.
Tohle je super sladěný s hudbou.
Pro probuzení mateřských pudů...
Chachacha!Nejvtipnější šílenost za posledních x měsíců. Nebo jsem možná jen já divná, když jsem se u toho smála jako blázen.
Trochu jiné pojetí, ale o nic méně super.
Tenhle týpek to všechno začal, když se každý den po šest let fotil a pak to prásknul na youtube. Nikdo ho ale nikdy nepředčí.
A tenhle má ještě víc psycho oči.
Tohle je super sladěný s hudbou.
Pro probuzení mateřských pudů...
Chachacha!Nejvtipnější šílenost za posledních x měsíců. Nebo jsem možná jen já divná, když jsem se u toho smála jako blázen.
Trochu jiné pojetí, ale o nic méně super.
25. 9. 2009
Z babiččiny zahrádky
Jak už se do Laponska vkrádá zima a mráz pomalu zalézá za nehty, ve snaze uniknout chladu se probírám fotografiemi z léta.
Letos jsem dostala nový fotoaparát a toto byly mé první pokusy s ním. Mimo to jde i o první makro, které jsem kdy fotila. Přiznávám, že nefotím příliš ráda, protože mám pocit, že fotografie nikdy nedokáže zachytit můj pocit, který z daného předmětu či situace mám a tak mi spíše přináší zklamání. K fotografování jsem stvořena zkrátka nebyla. Ale zkusit se má vše.
Letos jsem dostala nový fotoaparát a toto byly mé první pokusy s ním. Mimo to jde i o první makro, které jsem kdy fotila. Přiznávám, že nefotím příliš ráda, protože mám pocit, že fotografie nikdy nedokáže zachytit můj pocit, který z daného předmětu či situace mám a tak mi spíše přináší zklamání. K fotografování jsem stvořena zkrátka nebyla. Ale zkusit se má vše.
24. 9. 2009
Hrneček nalezen. Tragédie odvrácena.
Čekal na mě v místním retro sekáči.
Je veliký, růžový a těžký.
Sice toho do krásy moc nepobral, ale mám ho ráda i tak.
Čekal na mě v místním retro sekáči.
Je veliký, růžový a těžký.
Sice toho do krásy moc nepobral, ale mám ho ráda i tak.
23. 9. 2009
Minä olen pieni poro ja rakastan teitä
Po měsíci v Rovaniemi jsem prošla kurzem Survival Finnish. Jestli ve Finsku přežiju, to nevím. Vím však jistě, že jsem se naučila mnoho užitečného a rozhodně v praxi použitelného. Viz úvodní věta, která znamená: Jsem malý sobík a mám vás moc rád.
Dokáži však říct i mnohem více. Např.
Minä syon olutta, puunaviinia, viskia ja konjakki yöllä ja olen hyvin humalassa.
Večer budu pít pivo, červené víno, whisky a koňak a budu strašně opilá.
Minulla on krapula aamulla.
Ráno budu mít kocovinu.
Valkoinen poro on kallis, se maksaa viisikymmentä euroa mutta harma poro on halpa, se maksaa vain kaksikymmentä euroa.
Bílý sob je drahý,stojí padesát euro, ale šedý sob je levný, stojí jen dvacet euro.
Menetko kanssani naimisiin?
Vezmeš si mě? (naprosto stěžejní vysoce v praxi uplatnitelná věta).
A hlavně:
Kippis!
Na zdraví!
Takový blbosti jako odkud jsem, kde bydlím, jak se jmenuji a co studuji to stejně nikoho přece nemůže zajímat.
Ale přesto:
Opiskelen aikuiskoulutukseen.
Studuji andragogiku. Ale zkuste si to vyslovit:-)
Dokáži však říct i mnohem více. Např.
Minä syon olutta, puunaviinia, viskia ja konjakki yöllä ja olen hyvin humalassa.
Večer budu pít pivo, červené víno, whisky a koňak a budu strašně opilá.
Minulla on krapula aamulla.
Ráno budu mít kocovinu.
Valkoinen poro on kallis, se maksaa viisikymmentä euroa mutta harma poro on halpa, se maksaa vain kaksikymmentä euroa.
Bílý sob je drahý,stojí padesát euro, ale šedý sob je levný, stojí jen dvacet euro.
Menetko kanssani naimisiin?
Vezmeš si mě? (naprosto stěžejní vysoce v praxi uplatnitelná věta).
A hlavně:
Kippis!
Na zdraví!
Takový blbosti jako odkud jsem, kde bydlím, jak se jmenuji a co studuji to stejně nikoho přece nemůže zajímat.
Ale přesto:
Opiskelen aikuiskoulutukseen.
Studuji andragogiku. Ale zkuste si to vyslovit:-)
21. 9. 2009
Hrníčková litanie
Je to zlé.
Je to zlé.
Je to moc zlé.
Naprosto nevýslově postrádám esteticky přitažlivý, velký hrnek na čaj o obsahu alespoň půl litru.
Nevím jak bez této životně důležité drobnosti budu nadále existovat. Již měsíc se snažím přetrpět s obyčejným, nezajímavým, esteticky nepřitažlivým hrníčkem. Čaj mi přestává chutnat.
Obrovský hrnek na čaj je mým nejvěrnějším životním partnerem se kterým jsem zvyklá trávit veškerý svůj čas. V dobrém i ve zlém. Ve zdraví i v nemoci. Za každých okolností. Jen ten kdo někdy měl úžasný obrovský hrnek na čaj snad dokáže pochopit mé utrpení.
Zima se blíží, den odedne je stále více chladno a já si stále bolestněji uvědomuji jeho nepřítomnost.
Téměř denně se vydávám ho hledat, ale nikde ho nenacházím. Tak snad zítra. Nebo pozítří. Později už ne.
Je to zlé.
Je to zlé.
Je to moc zlé.
Naprosto nevýslově postrádám esteticky přitažlivý, velký hrnek na čaj o obsahu alespoň půl litru.
Nevím jak bez této životně důležité drobnosti budu nadále existovat. Již měsíc se snažím přetrpět s obyčejným, nezajímavým, esteticky nepřitažlivým hrníčkem. Čaj mi přestává chutnat.
Obrovský hrnek na čaj je mým nejvěrnějším životním partnerem se kterým jsem zvyklá trávit veškerý svůj čas. V dobrém i ve zlém. Ve zdraví i v nemoci. Za každých okolností. Jen ten kdo někdy měl úžasný obrovský hrnek na čaj snad dokáže pochopit mé utrpení.
Zima se blíží, den odedne je stále více chladno a já si stále bolestněji uvědomuji jeho nepřítomnost.
Téměř denně se vydávám ho hledat, ale nikde ho nenacházím. Tak snad zítra. Nebo pozítří. Později už ne.
Je to zlé.
20. 9. 2009
Podzimní vkrádání
Příroda začíná mít své kreativnější obdobíNemůžu spát. V noci. A přes den zase nezvládám bdělost.
Vsugerovalo si snad moje tělo, že jelikož je na Erasmu, měl by správný biorytmus být ve dne spánek v noci party?
Nebo se již připravuje na polární noc s tím, že když bude vlastně pořád tma, tak je celkem jedno kdy se spí a kdy má být člověk vzhůru?
Možná se ve spánku oddávám astrálnímu cestování a díky tomu mívám denně jet lag. Kdo ví.
Mimo tento spánkový problém jsem zažila fajn weekend plný turistických stezek, hub, brusinek a borůvek. Houby bych měla zdůraznit.
To co tady roste jsou hříbkové godzilly. Když něco takového najde houbař v čechách volá hned na Novu a hned se točí reportáž o tom co výjimečného našel. Monstrózní rozměry zdejších hub mi prvních pár hodin braly dech. Pak, jak už to bývá, jsem si zvykla.
Jedna z větších hubNáš byt se nyní proměnil v sušárnu hub (díky mým tolerantním spolubydlícím) a já konečně pochopila a docenila proč máme tak obrovský mrazák. Odedneška už má moje čínská zelenina a Silviina Quatro formagi pizza společnost. Tvoří jí asi 5 litrů borůvek a nespočet hub. Na konzumaci mám tři měsíce. Tak uvidíme.
Pár promrzlých borůvek...
...a jak chudinky skončily5. 9. 2009
Mé finské příhody
Pomalu to budou tři týdny od chvíle co jsem přijela do Finska a snažím se bojovat s typickým stereotypem týkajícím se Finů a jejich chování. Bohužel se mi to příliš nedaří, neboť většina se zatím ukazuje jakožto pravdivá.
Finové jsou tiší a moc nemluví
Když jsem byla druhý den v Helsinkách rozhodla jsem se využít služeb tamní veřejné dopravy. Koupila jsem si v automatu jízdenku na celý den a po pár jízdách tramvají, které proběhly standartně (tedy tak jak bych to jako správnej pražák čekala:-)) jsem se rozhodla vydat se do místa kam bylo možné dopravit se pouze autobusem. Stoupla jsem si tedy na zastávce a naprosto nechápajíce systém jízdních řádů v Helsinkách (dosud nevím jak se zjistí kam ten autobus má namířeno- pokud to někdo víte, tak mi to prosím sdělte, do Helsinek totiž ještě pojedu) jsem čekala na příjezd nějakého autobusu. Po pár minutách jsem se dočkala. Autobus přijel. Lidé vystoupili. Já nastoupila a nastoupila jsem zadními dvěřmi. Následně jsem očekávala, že se zavřou dveře a autobus se rozjede dále po své trase. Nedělo se však nic. Říkala jsem si, že to je asi nějaká přestávka. Po cca dvou minutách stání, mi jsem zjistila, že na mě řidič hází dost nepříjemné pohledy.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a několik Finů (těch kteří se nedívali z okna) se na mě dívalo též. Došlo mi, že je tu asi někde problém a ten problém jsem asi já.Náhle mi jedna slečna řekla, že jsem měla nastoupit předníma dveřma a ukázat jízdenku. Se slovy omluvy, že jedu v helsinkách poprvé autobusem jsem přichvátala k řidiči a dala mu jízdenku. Neřekl nic. Jen se podíval na to jaké je na ní datum, vytáhl z kapsy diář (no ale vážně) a když datum na mé jízdence souhlasilo s datem v kalendáři, bezeslova mi ji vrátil, zavřel dveře a odjel. Tuším, že celkové zdržení autobusu mnou způsobené bylo cca 5 minut.
Je nutné říkat k tomu víc? Asi ne.
Pokud s vámi Fin začne komunikovat sám od sebe je opilý
Za ty tři týdny mě oslovili jako první celkově dva Finové. Jeden držel v ruce téměř prázdnou láhev od vína a vyprávěl mi o tom, že už pije od předcházejícího večera a že je to strašný jak je opilej.
Druhý tvrdě dosedl vedle mě v lodi ze Suomenlinny a následně mi popisoval jak trávil celý den s přáteli a co všechno pil.
Bude to vážně těžké mě přesvědčit o tom, že to co se říká není pravda.
There is more to come...
Finové jsou tiší a moc nemluví
Když jsem byla druhý den v Helsinkách rozhodla jsem se využít služeb tamní veřejné dopravy. Koupila jsem si v automatu jízdenku na celý den a po pár jízdách tramvají, které proběhly standartně (tedy tak jak bych to jako správnej pražák čekala:-)) jsem se rozhodla vydat se do místa kam bylo možné dopravit se pouze autobusem. Stoupla jsem si tedy na zastávce a naprosto nechápajíce systém jízdních řádů v Helsinkách (dosud nevím jak se zjistí kam ten autobus má namířeno- pokud to někdo víte, tak mi to prosím sdělte, do Helsinek totiž ještě pojedu) jsem čekala na příjezd nějakého autobusu. Po pár minutách jsem se dočkala. Autobus přijel. Lidé vystoupili. Já nastoupila a nastoupila jsem zadními dvěřmi. Následně jsem očekávala, že se zavřou dveře a autobus se rozjede dále po své trase. Nedělo se však nic. Říkala jsem si, že to je asi nějaká přestávka. Po cca dvou minutách stání, mi jsem zjistila, že na mě řidič hází dost nepříjemné pohledy.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a několik Finů (těch kteří se nedívali z okna) se na mě dívalo též. Došlo mi, že je tu asi někde problém a ten problém jsem asi já.Náhle mi jedna slečna řekla, že jsem měla nastoupit předníma dveřma a ukázat jízdenku. Se slovy omluvy, že jedu v helsinkách poprvé autobusem jsem přichvátala k řidiči a dala mu jízdenku. Neřekl nic. Jen se podíval na to jaké je na ní datum, vytáhl z kapsy diář (no ale vážně) a když datum na mé jízdence souhlasilo s datem v kalendáři, bezeslova mi ji vrátil, zavřel dveře a odjel. Tuším, že celkové zdržení autobusu mnou způsobené bylo cca 5 minut.
Je nutné říkat k tomu víc? Asi ne.
Pokud s vámi Fin začne komunikovat sám od sebe je opilý
Za ty tři týdny mě oslovili jako první celkově dva Finové. Jeden držel v ruce téměř prázdnou láhev od vína a vyprávěl mi o tom, že už pije od předcházejícího večera a že je to strašný jak je opilej.
Druhý tvrdě dosedl vedle mě v lodi ze Suomenlinny a následně mi popisoval jak trávil celý den s přáteli a co všechno pil.
Bude to vážně těžké mě přesvědčit o tom, že to co se říká není pravda.
There is more to come...
3. 9. 2009
Pár obrázků ze Senegalu
Tržiště v Matamu
Chvíle před první větší bouří- Casamance
Chvíle před první větší bouří- Casamance
Jeden z asi tak milionu krabů v Cachouanu
Ostrov Caraban
Oblíbená zábava senegalců- sledování fotbalu
Návštěva v Matamu
Stará část Saint Louise
Pláž a rybářská vesnice u Saint Louise
Jeden z ostrovů u Delty Sine Saloum
Já si naštěstí loď vybrala dobře...
Malý sběrač mušlí v Deltě Sine Saloum
Toubab Dialo
29. 8. 2009
Toubab!
Hodně lidí se mě ptalo na to jak reagují senegalci na bělochy, takže cítím potřebu se k tomu zde vyjádřit.
Záleží na tom v jaké oblasti Senegalu se člověk nachází a na tom kolik bělochů se v ní běžně nachází.
V Dakaru i v Saint Louis se může běloch pohybovat vcelku normálně aniž by budil přílišnou pozornost. Jen si musí zvyknout na to, že pokud bude něco kupovat, dostane většinou "cenu pro bělochy" a také se na něj bude lepit více různých existencí a obchodníků se vším co se dá představit.
V Casamance a ostatních turistických oblastech běloch také příliš velkou pozornost nevzbuzuje. Jen se na něj lepí spousta lidí nabízejících to nejlepší ubytování, nejlepší jídlo, nejlepší výlety, nejlepší cenu za projížďku na pirogue a jsou velice, velice neodbytní. Zkrátka přijdou a začnou mluvit. A mluví a mluví a mluví. Hustí do člověka, jak je velice skvělé a výhodné se ubytovat v tom a v tom hotelu, jak je to tam krásné. Nejhorší dle mého názoru byli ti, kteří pracovali jako průvodci, nebo si na to aspoň hráli. Ty kolikrát člověk nemohl setřást velice velice dlouho.
Situace v místech, kam běloši zavítají jen výjimečně je úplně jiná.
Sotva se tam člověk ocitne hned kolem sebe slyší "TOUBAB! TOUBAB!" což je v západní Africe v podstatě přezdívka bělochů, ale jinak vám běžný člověk ani neřekne.
Většinou je to opravdu veselé. Kdykoli jsem se procházela po městě sbíhaly se ke mně davy dětí a volali na mě svoje "toubab!!!" a všechny si na mě musely sáhnout. Pak měly vždycky evidentně radost.
Některé, zvlášť malé děti, se mě ale bály a schovávaly se mámám za sukně a strašlivě brečely. Často se tak celá rodina bavila. Je možné, že svým dětem před spaním povídají o nějakém bílém strašidle, které si je vezme s sebou, jestli nebudou hezky spát. Stejně jako mně maminka strašila večernicí.
Pro většinu dětí jsem však byla spíše princeznou z pohádek a neustále mi říkaly jak moc jsem krásná. To ostatně neříkaly jen děti. Pokud bílá žena touží po tom slyšet několikrát denně to jak moc je krásná a dostávat mnoho nabídek k sňatku, mohu Senegal naprosto doporučit.
Díky existující polygamii není počet nápadníků defacto limitován.
Mnoho lidí je moc rádo, když má příležitost se bavit s "toubabem" a jsou milí a příjemní. Je pro ně opravdu radostí pozvat si bělocha k sobě a poobědvat s ním a podobně. Moje zkušenosti jsou pouze kladné.
Jedna věc je ale celkem nepříjemná a častá. Ovšem dá se na to zvyknout. Hodně lidí totiž neříká bělochům pouhé toubab. Často to bývá "toubab donne moi cadeau" "toubab donne moi l´argent" "toubab donne moi..." . Kdo umí francouzsky tomu nemusím napovídat. Pro ostatní- znamená to : dej mi dárek, dej mi peníze, dej mi... lze doplnit v podstatě cokoli. Dárek a peníze rozhodně vedou na plné čáře. Následují bonbony, míč a potom úplně cokoli co senegalec vidí. Jednou jsem půl hodiny vysvětlovala jedné slečně, že ten opalovací krém, po kterém tak touží by jí byl naprosto na nic, zatímco já bych se bez něj neobešla.
Myslím si, že jim to nelze mít za zlé. Oni pouze očekávají, že se jim ukáže nějakým způsobem boží milostrdenství. A běloch je pro senegalce symbol bohatství.
Nebudou se na vás zlobit, když jim nic nedáte a ani se vám nic nepokusí vzít. Oni jen doufají...a snaží se tomu trochu pomoci.
Na závěr chci říct, že jsem se nikdy v Senegalu necítila mezi lidmi nějak v ohrožení. Neměla jsem strach chodit sama po ulicích a ani jsem nikdy nechodila zahalená. Problémy jsem nikdy kvůli tomu, že jsem bílá neměla. Spíše naopak, myslím si, že mi to cestu v mnohém usnadnilo.
Záleží na tom v jaké oblasti Senegalu se člověk nachází a na tom kolik bělochů se v ní běžně nachází.
V Dakaru i v Saint Louis se může běloch pohybovat vcelku normálně aniž by budil přílišnou pozornost. Jen si musí zvyknout na to, že pokud bude něco kupovat, dostane většinou "cenu pro bělochy" a také se na něj bude lepit více různých existencí a obchodníků se vším co se dá představit.
V Casamance a ostatních turistických oblastech běloch také příliš velkou pozornost nevzbuzuje. Jen se na něj lepí spousta lidí nabízejících to nejlepší ubytování, nejlepší jídlo, nejlepší výlety, nejlepší cenu za projížďku na pirogue a jsou velice, velice neodbytní. Zkrátka přijdou a začnou mluvit. A mluví a mluví a mluví. Hustí do člověka, jak je velice skvělé a výhodné se ubytovat v tom a v tom hotelu, jak je to tam krásné. Nejhorší dle mého názoru byli ti, kteří pracovali jako průvodci, nebo si na to aspoň hráli. Ty kolikrát člověk nemohl setřást velice velice dlouho.
Situace v místech, kam běloši zavítají jen výjimečně je úplně jiná.
Sotva se tam člověk ocitne hned kolem sebe slyší "TOUBAB! TOUBAB!" což je v západní Africe v podstatě přezdívka bělochů, ale jinak vám běžný člověk ani neřekne.
Většinou je to opravdu veselé. Kdykoli jsem se procházela po městě sbíhaly se ke mně davy dětí a volali na mě svoje "toubab!!!" a všechny si na mě musely sáhnout. Pak měly vždycky evidentně radost.
Některé, zvlášť malé děti, se mě ale bály a schovávaly se mámám za sukně a strašlivě brečely. Často se tak celá rodina bavila. Je možné, že svým dětem před spaním povídají o nějakém bílém strašidle, které si je vezme s sebou, jestli nebudou hezky spát. Stejně jako mně maminka strašila večernicí.
Pro většinu dětí jsem však byla spíše princeznou z pohádek a neustále mi říkaly jak moc jsem krásná. To ostatně neříkaly jen děti. Pokud bílá žena touží po tom slyšet několikrát denně to jak moc je krásná a dostávat mnoho nabídek k sňatku, mohu Senegal naprosto doporučit.
Díky existující polygamii není počet nápadníků defacto limitován.
Mnoho lidí je moc rádo, když má příležitost se bavit s "toubabem" a jsou milí a příjemní. Je pro ně opravdu radostí pozvat si bělocha k sobě a poobědvat s ním a podobně. Moje zkušenosti jsou pouze kladné.
Jedna věc je ale celkem nepříjemná a častá. Ovšem dá se na to zvyknout. Hodně lidí totiž neříká bělochům pouhé toubab. Často to bývá "toubab donne moi cadeau" "toubab donne moi l´argent" "toubab donne moi..." . Kdo umí francouzsky tomu nemusím napovídat. Pro ostatní- znamená to : dej mi dárek, dej mi peníze, dej mi... lze doplnit v podstatě cokoli. Dárek a peníze rozhodně vedou na plné čáře. Následují bonbony, míč a potom úplně cokoli co senegalec vidí. Jednou jsem půl hodiny vysvětlovala jedné slečně, že ten opalovací krém, po kterém tak touží by jí byl naprosto na nic, zatímco já bych se bez něj neobešla.
Myslím si, že jim to nelze mít za zlé. Oni pouze očekávají, že se jim ukáže nějakým způsobem boží milostrdenství. A běloch je pro senegalce symbol bohatství.
Nebudou se na vás zlobit, když jim nic nedáte a ani se vám nic nepokusí vzít. Oni jen doufají...a snaží se tomu trochu pomoci.
Na závěr chci říct, že jsem se nikdy v Senegalu necítila mezi lidmi nějak v ohrožení. Neměla jsem strach chodit sama po ulicích a ani jsem nikdy nechodila zahalená. Problémy jsem nikdy kvůli tomu, že jsem bílá neměla. Spíše naopak, myslím si, že mi to cestu v mnohém usnadnilo.