Poslední dva týdny jsem pracovala na projektu na Úvod do interkulturní komunikace. Respektive jsem na tom moc nepracovala, protože jsem si vybrala za téma kulturu na Islandu a to je téma o kterém bych mohla mluvit hodiny a hodiny bez jakékoli přípravy. Za ta léta co jsem o Islandu snila, za ty týdny co jsem na Islandu byla a za ty měsíce co toužím po návratu, se ze mě stala chodící islandská encyklopedie.
Začalo mě bolet zase srdce. Strašně.
Naivně jsem se domnívala, že Finsko bude dostatečná náhrada Islandu. Ale není. Finsko je krásné a mám ho ráda, ale není to Island. Island je jen jeden. Asi jsem nevděčná. Jenže pravá láska je jen jedna a nic jí nemůže nahradit. Dokud se tam nevrátím budu asi muset trpět.
Ísland- minn heima!
26. 10. 2009
22. 10. 2009
Věřit zprávám? Kterým?
Včera mi vyrazila dech zpráva o velmi vysokém počtu nakažených virem H1N1 tzv. prasečí chřipkou zde v Rovaniemi. Laponská ústřední nemocnice (mimochodem můj soused) údajně hlásí více než tisíc nakažených. A tisíc nakažených na město s počtem 60 tisíc obyvatel, to je vcelku děsivé číslo, vždyť jsou to téměř dvě procenta.
Nejsem si však jistá, jestli této zprávě věřit. Novinky ohledně prasečí chřipky sleduji celkem pravidelně od samého začátku. Z počátečního šílenství v dubnu, kdy se o ničem jiném v podstatě nemluvilo, jsme postupně přešli do stavu, kdy o chřipce již téměř neslyšíme (nicméně musím podotknout, že nyní nesleduji ani televizní ani rozhlasové zpravodajstí, ale pouze čtu on-line noviny, takže můj pohled může být zkreslený). Přesto se snažím informace o chřipce z různých zdrojů pravidelně sama vyhledávat.
Zpráva o enormním počtu nakažených v Rovaniemi pochází z tohoto zdroje http://www.yle.fi/uutiset/news/2009/10/wave_of_new_swine_flu_cases_in_lapland_1096191.html. Zajímavé je, že kromě jednoho dalšího zdroje, který převzal informace z www.yle.fi není nikde o Rovaniemi a chřipce ani zmínka.Ještě před několika málo dny zněly oficiální zprávy zcela jinak. National Institute for Health and Welfare minulou sobotu( tedy 16. října) přinesl zprávu o tom, že v celém Finsku je jen 377 nakažených prasečí chřipkou ( zdroj zde nicméně jen ve finštině http://www.ktl.fi/portal/suomi/terveyden_ammattilaisille/tartuntataudit_ja_epidemiat/influenssa_a_h1n1v_raportoidut_tapaukset) a ani sama nemocnice na svých stránkách nemá informaci o tisícovce nakažených, nýbrž jen o desítkách případů (http://www.lshp.fi/default.aspx).
Světová zdravotnická organizace včera podala zprávu (http://www.euro.who.int/influenza/AH1N1/20090923_1 ) že nakažených v celé Evropě je 52 000 potvrzených případů nákazy. Že by byla taková koncentrace zrovna tady v Laponsku, to se mi prostě nechce zdát.
Navíc Finsko mi samo o sobě nepřipadá jako země, kde by se prasečí chřipka musela rychle šířit. Hygiena je tu na velice vysoké úrovni, prevence chřipky tady jede na plné obrátky již minimálně od mého příjezdu v druhé půlce srpna, téměř na každém kroku narazíte na nádoby na dezinfekci rukou, na každém záchodě je návod na to jak si správně umýt ruce (no fakt, vyfotím to, je to docela legrační). Také fakt, že Finsko je téměř "bezdotyková kultura" ( na rozdíl od všech francouzů, španělů, italů a podobných, co se olíbávají na každém kroku) by také mohl přispět k tomu, že se virus nebude šířit tak rychle. Navíc Finové také žijí mnohem zdravěji, než většina Evropanů.
Opravdu nevidím důvod proč by z celé Evropy měla být tak obrovská koncentrace nakažených právě zde v řídce osídleném Laponsku, kde možností nákazy je mnohem méně, než kdekoli jinde.Je pravda, že zde existuje jakýsi turistický ruch, ale ten bych řekla, bude zřetelný až o Vánocích. Na druhou stranu lidé tu téměř nejezdí hromadnou dopravou, nejsou tu žádná kulturní centra, kde by lidé trávili spoustu času. Nejriskantnější místa jsou tedy školy a zaměstnání. Jestli však jede všude prevence tak jako na naší univerzitě, nepřipadá mi nikterak riskantní se zde pohybovat.
Kdybych žila stejným způsobem jako žiju když jsem v Praze, dokázala bych si představit vysoké číslo nakažených jako realitu (v Praze jsem neustále mezi lidmi, jezdím pouze MHD, hodně chodím do kaváren, různě za kulturou a rozhodně si nedezinfikuju nonstop ruce tak jako tady). Ale tady mi to připadá opravdu přehnané.
Mám věřit, že tady propukla epidemie nebo mám trvat na tom, že je to jen "kachna"?
Vím, že to na mé situaci nic nezmění, dezinfikovat ruce a jinak snižovat nebezpečí nákazy budu i nadále.
Ale stejně, jen tak z principu, by mě zajímalo jak to vlastně je. Nemám ráda, když mě někdo tahá za nos.
Nejsem si však jistá, jestli této zprávě věřit. Novinky ohledně prasečí chřipky sleduji celkem pravidelně od samého začátku. Z počátečního šílenství v dubnu, kdy se o ničem jiném v podstatě nemluvilo, jsme postupně přešli do stavu, kdy o chřipce již téměř neslyšíme (nicméně musím podotknout, že nyní nesleduji ani televizní ani rozhlasové zpravodajstí, ale pouze čtu on-line noviny, takže můj pohled může být zkreslený). Přesto se snažím informace o chřipce z různých zdrojů pravidelně sama vyhledávat.
Zpráva o enormním počtu nakažených v Rovaniemi pochází z tohoto zdroje http://www.yle.fi/uutiset/news/2009/10/wave_of_new_swine_flu_cases_in_lapland_1096191.html. Zajímavé je, že kromě jednoho dalšího zdroje, který převzal informace z www.yle.fi není nikde o Rovaniemi a chřipce ani zmínka.Ještě před několika málo dny zněly oficiální zprávy zcela jinak. National Institute for Health and Welfare minulou sobotu( tedy 16. října) přinesl zprávu o tom, že v celém Finsku je jen 377 nakažených prasečí chřipkou ( zdroj zde nicméně jen ve finštině http://www.ktl.fi/portal/suomi/terveyden_ammattilaisille/tartuntataudit_ja_epidemiat/influenssa_a_h1n1v_raportoidut_tapaukset) a ani sama nemocnice na svých stránkách nemá informaci o tisícovce nakažených, nýbrž jen o desítkách případů (http://www.lshp.fi/default.aspx).
Světová zdravotnická organizace včera podala zprávu (http://www.euro.who.int/influenza/AH1N1/20090923_1 ) že nakažených v celé Evropě je 52 000 potvrzených případů nákazy. Že by byla taková koncentrace zrovna tady v Laponsku, to se mi prostě nechce zdát.
Navíc Finsko mi samo o sobě nepřipadá jako země, kde by se prasečí chřipka musela rychle šířit. Hygiena je tu na velice vysoké úrovni, prevence chřipky tady jede na plné obrátky již minimálně od mého příjezdu v druhé půlce srpna, téměř na každém kroku narazíte na nádoby na dezinfekci rukou, na každém záchodě je návod na to jak si správně umýt ruce (no fakt, vyfotím to, je to docela legrační). Také fakt, že Finsko je téměř "bezdotyková kultura" ( na rozdíl od všech francouzů, španělů, italů a podobných, co se olíbávají na každém kroku) by také mohl přispět k tomu, že se virus nebude šířit tak rychle. Navíc Finové také žijí mnohem zdravěji, než většina Evropanů.
Opravdu nevidím důvod proč by z celé Evropy měla být tak obrovská koncentrace nakažených právě zde v řídce osídleném Laponsku, kde možností nákazy je mnohem méně, než kdekoli jinde.Je pravda, že zde existuje jakýsi turistický ruch, ale ten bych řekla, bude zřetelný až o Vánocích. Na druhou stranu lidé tu téměř nejezdí hromadnou dopravou, nejsou tu žádná kulturní centra, kde by lidé trávili spoustu času. Nejriskantnější místa jsou tedy školy a zaměstnání. Jestli však jede všude prevence tak jako na naší univerzitě, nepřipadá mi nikterak riskantní se zde pohybovat.
Kdybych žila stejným způsobem jako žiju když jsem v Praze, dokázala bych si představit vysoké číslo nakažených jako realitu (v Praze jsem neustále mezi lidmi, jezdím pouze MHD, hodně chodím do kaváren, různě za kulturou a rozhodně si nedezinfikuju nonstop ruce tak jako tady). Ale tady mi to připadá opravdu přehnané.
Mám věřit, že tady propukla epidemie nebo mám trvat na tom, že je to jen "kachna"?
Vím, že to na mé situaci nic nezmění, dezinfikovat ruce a jinak snižovat nebezpečí nákazy budu i nadále.
Ale stejně, jen tak z principu, by mě zajímalo jak to vlastně je. Nemám ráda, když mě někdo tahá za nos.
20. 10. 2009
Dnešní neurčité finské myšlenky
1) Chci si nechat změnit jméno, chci se totiž jmenovat Pilvi Aurinkoinen, protože lepší a hezčí jméno neexistuje. (vysvětlení: Pilvi znamená mrak/mráček a Aurinkoinen znamená slunečný/á a mít toto jméno je ve finsku opravdu možné, neznám sice nikoho s příjmením Aurinkoinen ale Pilvi znám několik a je to dívčí jméno).
2) Psala jsem test z finštiny. Sice jsem nechodila na kurz, který ke zkoušce vedl, ale díky mé staré učebnici Finštiny pro samouky (ze které jsem se tři roky samoučila první tři lekce stále dokola) a kurzu Survival Finnish (o kterém jsem tu již psala a díky kterému vím jak se řekne růžový sob jí zmrzlinu) jsem dospěla k názoru, že se nemám čeho bát. Výsledek nevím ale doufám, že se mi to povedlo a já díky tomu budu moc pokračovat ve finštění.
3) Stala jsem se finským národním zvířetem se všemi jeho atributy- medvědem- nabalila jsem na sebe tukové zásoby a uložila se k zimnímu spánku přerušovanému jen občasnou návštěvou školy.
4) Vzdala jsem boj s kulturními stereotypy. Po té co moje spolubydlící z japonska je i po dvou měsících usměvavá, velice zdvořilá, tichá, stydlivá a nerozumí anglicky a pije čaj a španělská spolubydlící je hlučná, ukecaná, ve dne spí v noci paří, ráno má kocovinu a angličtinu taky moc nedává, se není čemu divit. Buďto jsou stereotypy pravdivé nebo prostě bydlím s tou nejstereotypnější španělkou a japonkou na světě.
5)Už jsem si očividně zvykla na zimu. Nechodím všude v lyžařském oděvu jako před pár týdny. Funkční oblečení už nosím jen když jdu běhat(ano běhám venku na sněhu a je to super:-)) nebo cvičit. Kolo si zvyklo též, opět začaly fungovat převody a jen brzdy občas stávkují (cestou do školy jsem měla velmi nepříjemnou vizi sebe sama ležící pod kopcem v zasněženém borůvčí, která se asi o sekundu později málem stala skutečností).
6) Přestože za několik dní oslavím teprve dvaadvacáté narozeniny připadám si nějak stará (ale ne fyzicky). Nebaví mě se opíjet a nebaví mě chodit na party. Jsem tedy naprostý protiklad drtivé většiny erasmáků a tím pádem poprvé v životě totální outsider. Pořád ale radši budu mít míň kamarádů než mít za nejlepšího kamaráda flašku vodky. Jo asi jsem divná. Užívám si Finsko po svém, bez koskenkorvy.
7) Občas mi je smutno, ale nemám deprese, takže k tomu stát se průměrným Finem mám celkem daleko.
8) Jdu si zaběhat. Je osm večer a tři stupně pod nulou.To mě k tomu stát se Finem docela přibližuje. Ale kdo někdy běhal ve tmě mezi zamrzlými jezery mi naprosto rozumí. Je to krása.Nesmírná.
2) Psala jsem test z finštiny. Sice jsem nechodila na kurz, který ke zkoušce vedl, ale díky mé staré učebnici Finštiny pro samouky (ze které jsem se tři roky samoučila první tři lekce stále dokola) a kurzu Survival Finnish (o kterém jsem tu již psala a díky kterému vím jak se řekne růžový sob jí zmrzlinu) jsem dospěla k názoru, že se nemám čeho bát. Výsledek nevím ale doufám, že se mi to povedlo a já díky tomu budu moc pokračovat ve finštění.
3) Stala jsem se finským národním zvířetem se všemi jeho atributy- medvědem- nabalila jsem na sebe tukové zásoby a uložila se k zimnímu spánku přerušovanému jen občasnou návštěvou školy.
4) Vzdala jsem boj s kulturními stereotypy. Po té co moje spolubydlící z japonska je i po dvou měsících usměvavá, velice zdvořilá, tichá, stydlivá a nerozumí anglicky a pije čaj a španělská spolubydlící je hlučná, ukecaná, ve dne spí v noci paří, ráno má kocovinu a angličtinu taky moc nedává, se není čemu divit. Buďto jsou stereotypy pravdivé nebo prostě bydlím s tou nejstereotypnější španělkou a japonkou na světě.
5)Už jsem si očividně zvykla na zimu. Nechodím všude v lyžařském oděvu jako před pár týdny. Funkční oblečení už nosím jen když jdu běhat(ano běhám venku na sněhu a je to super:-)) nebo cvičit. Kolo si zvyklo též, opět začaly fungovat převody a jen brzdy občas stávkují (cestou do školy jsem měla velmi nepříjemnou vizi sebe sama ležící pod kopcem v zasněženém borůvčí, která se asi o sekundu později málem stala skutečností).
6) Přestože za několik dní oslavím teprve dvaadvacáté narozeniny připadám si nějak stará (ale ne fyzicky). Nebaví mě se opíjet a nebaví mě chodit na party. Jsem tedy naprostý protiklad drtivé většiny erasmáků a tím pádem poprvé v životě totální outsider. Pořád ale radši budu mít míň kamarádů než mít za nejlepšího kamaráda flašku vodky. Jo asi jsem divná. Užívám si Finsko po svém, bez koskenkorvy.
7) Občas mi je smutno, ale nemám deprese, takže k tomu stát se průměrným Finem mám celkem daleko.
8) Jdu si zaběhat. Je osm večer a tři stupně pod nulou.To mě k tomu stát se Finem docela přibližuje. Ale kdo někdy běhal ve tmě mezi zamrzlými jezery mi naprosto rozumí. Je to krása.Nesmírná.
11. 10. 2009
Podzimozima
Dnes jsem se vypravila odpoledne na menší procházku ve společnosti mého fotoaparátu, abych zdokumentovala, jak to také může vypadat na začátku října.
Vypadá to tu trochu jako omyl přírody. Část stromů má na sobě stále žluto zelené listí, jeřáby jsou obsypané jeřabinami, v lese jsou stále spousty brusinek a hub a všechno je to pokryté vrstvičkou sněhu. Příroda, ale přesně ví co dělá a mě se díky tomu naskýtá spousta krásných pohledů.
Bylo výjimečně krásné počasí a obloha naprosto bez mráčku ale taky pořádná zima. Nad čtyři stupně pod nulou se teplota dnes nevyšplhala. Ale jak víme neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení. A na to jsem pamatovala.
Sobí strava
Jezero Salmijärvi- asi 1,5km od místa kde bydlím
Zamrzlý kamenný ostrůvek
Nejčervenější jeřáb jaký jsem kdy viděla
A jen o pár metrů dále
U jezera se dá narazit na ledacos
Sněžný autoportrét
Vypadá to tu trochu jako omyl přírody. Část stromů má na sobě stále žluto zelené listí, jeřáby jsou obsypané jeřabinami, v lese jsou stále spousty brusinek a hub a všechno je to pokryté vrstvičkou sněhu. Příroda, ale přesně ví co dělá a mě se díky tomu naskýtá spousta krásných pohledů.
Bylo výjimečně krásné počasí a obloha naprosto bez mráčku ale taky pořádná zima. Nad čtyři stupně pod nulou se teplota dnes nevyšplhala. Ale jak víme neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení. A na to jsem pamatovala.
Pohled na centrum Rovaniemi a železniční most. Řeka stále nezamrzla.
Jedna z brusinek, které už nikdo sbírat nebude
Sobí strava
Jezero Salmijärvi- asi 1,5km od místa kde bydlím
Zamrzlý kamenný ostrůvek
Nejčervenější jeřáb jaký jsem kdy viděla
A jen o pár metrů dále
A dále...
U jezera se dá narazit na ledacos
Sněžný autoportrét
10. 10. 2009
Slaná černá finská zvrácenost
Co je to???
Je to malé
Je to černé
Je to sladké
Je to slané.
Je to gumové.
Má to obvykle tvar kosočtverce.
Je to divné.
Je to zvrácené.
Vyrábí se to reakcí amoniaku s kyselinou chlorovodíkovou.
Finové to milují.
Všichni ostatní to nedokáží pozřít.
Právě jsem toho snědla 170g naposezení.
Co je to???
Ano jsou to SALMIAKKI!
Je to malé
Je to černé
Je to sladké
Je to slané.
Je to gumové.
Má to obvykle tvar kosočtverce.
Je to divné.
Je to zvrácené.
Vyrábí se to reakcí amoniaku s kyselinou chlorovodíkovou.
Finové to milují.
Všichni ostatní to nedokáží pozřít.
Právě jsem toho snědla 170g naposezení.
Co je to???
Ano jsou to SALMIAKKI!
Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budu schopna sníst bez sebezapření více než jeden kousek téhle specialitky, řekla bych mu že je blázen. Jak to, ale bývá: Odříkaného chleba největším dílem. Salmiakki mi začalo chutnat. Vážně, nekecám, nehraju si na hrdinku. Je to tak. Asi mi už Finsko vlezlo na mozek a z mozku na chuťové buňky. Před pár týdny bych přísahala, že mi takovej odpornej humus nemůže nikdy chutnat. Vedla jsem debaty s každým finem, kterého jsem potkala, jestli má salmiakki rád a jestli není šílenec. A jak jsem dopadla! Sníst celý balíček salmiakki během pár hodin- to je hrůza!
Pro nezasvěcené čtenáře- Salmiakki jsou finské slané "bonbóny" s chloridem amonným (triviální název této sloučeniny je salmiak- odtud ten název) a příchutí lékořice.
Na obalu v kolonce složení stojí: cukr, glukózový sirup, modifikovaný škrob,voda, želatina, chlorid amonný, lékořicový extrakt a barva.Osobně si myslím, že tam do toho přidávají ještě nějaké opiáty, protože jinak není možné aby jich všichni konzumovaly takové množství. Když jdete do finského obchodu s potravinami samotné salmiakki zabírají minimálně jeden regál a prosakují ještě do dalších- je tu salmiakki čokoláda (která vypadá fakt strašně), salmiakki zmrzlina, salmiakki sušenky a hlavně salmiakki vodka atd. Zdá se, že Finové prostě musí salmiakki nacpat do všeho.
Popsat jak přesně salmiakki chutnají, to se nedá. Možná jedině když si vezmete pendrek a sůl a cukr a sníte to dohromady. Ale přesto to nebude ono. Jestli někdo bude chtít salmiakki ochutnat a neplánuje návštěvu severu, tak ať počká do ledna a je můj kamarád.
Stejně nechápu jak mi to může vlastně chutnat.
Pro nezasvěcené čtenáře- Salmiakki jsou finské slané "bonbóny" s chloridem amonným (triviální název této sloučeniny je salmiak- odtud ten název) a příchutí lékořice.
Na obalu v kolonce složení stojí: cukr, glukózový sirup, modifikovaný škrob,voda, želatina, chlorid amonný, lékořicový extrakt a barva.Osobně si myslím, že tam do toho přidávají ještě nějaké opiáty, protože jinak není možné aby jich všichni konzumovaly takové množství. Když jdete do finského obchodu s potravinami samotné salmiakki zabírají minimálně jeden regál a prosakují ještě do dalších- je tu salmiakki čokoláda (která vypadá fakt strašně), salmiakki zmrzlina, salmiakki sušenky a hlavně salmiakki vodka atd. Zdá se, že Finové prostě musí salmiakki nacpat do všeho.
Popsat jak přesně salmiakki chutnají, to se nedá. Možná jedině když si vezmete pendrek a sůl a cukr a sníte to dohromady. Ale přesto to nebude ono. Jestli někdo bude chtít salmiakki ochutnat a neplánuje návštěvu severu, tak ať počká do ledna a je můj kamarád.
Stejně nechápu jak mi to může vlastně chutnat.
8. 10. 2009
Senegalky
Je to již nějaký pátek, co jsem se vrátila ze Senegalu a myslela jsem si, že vše co jsem chtěla říct jsem o své cestě řekla. Dnes mi však došlo, že jsem opomenula téma o kterém jsem chtěla napsat už od začátku a tím jsou senegalské ženy.
Nejprve trochu statistik: průměrná Senegalka má sedm dětí, první z nich porodila ve věku okolo 17 let, v přibližně stejném věku se také vdala. Minimálně jedno z jejich dětí zemřelo dříve než mu bylo pět let. Svého manžela sdílí společně s jednou či dvěma dalšími ženami. Neumí číst ani psát. Dožije se 52 let.
Senegal je převážně muslimská země, postavení ženy ve společnosti však není takové jak bychom očekávali. Žena v Senegalu sice není rovnocenná muži, ale rozhodně nehraje nějakou výrazně podřadnou roli. Nemusí být zahalená, může mluvit s cizími muži, může se svobodně pohybovat a celkově jsem neměla pocit, že by byla muži nějak výrazně podřízena. Mužům přiznávají jejich nadřazenou roli nějak tak automaticky a přirozeně, pokud se jí něco nelíbí dokáže si ale dupnout a prosadit si svou.
Život Senegalek se obvykle dělí mezi práci na poli, vaření, starání o domácnost, péče o děti a o manžela. Vařením se stráví opravdu spousta času, přišlo mi to až neuvěřitelné, ale na druhou stranu naprosto pochopitelné. Vaří se ze základních ingrediencí a většinou ve velkém množství. Neexistují žádné polotovary, které stačí jen ohřát. Všechno se musí zpracovat. Oloupat zeleninu, očistit a vykuchat ryby, vše dlouze vařit. Jídlo se jí vždy čerstvé, protože hodně domácností nemá ledničku. Senegalky, které jsem poznala já strávily vařením denně cca 6 hodin.
O čem chci však psát hlavně je to, jak Senegalky vypadají. Jsou krásné. A své krásy jsou si plně vědomy.Nosí krásné, barevné šaty, výrazné šperky a vlasy spletené do krásných copánků. Jsou nevýslovně ženské a zakládají si na tom. V Senegalu se vám nestane, že narazíte na individuum u něhož si nejste jistí jestli je to žena či muž (a neříkejte, že jste v Evropě na někoho takového nenarazili).
Stejně jako v mnoha afrických zemích ani v Senegalu nejsou ideálem krásy evropské vychrtliny s 175 cm 50 kg. Je to přesně naopak. Být hubený je známka chudoby. Pro Senegalku je nejdůležitější mít pořádný zadek! Tohle si pánové a dámy nedovedete představit. To totiž jen tak neuvidíte. To co se my, české holky krev a mlíko, snažíme zamaskovat, to Senegalky zvýrazní jak to nejvíc jde a jsou na to patřičně hrdé. Často jsem jim záviděla. Tyhle ženy milují svá oblá těla a my jsme nuceny svoje křivky téměř nenávidět a snažit se jich zbavit za každou cenu.
Bohužel nemám mnoho fotografií na kterých jsou Senegalky. Nerady se totiž fotí. Zde zveřejňuji těch několik, které se mi podařilo zachytit.
Nejprve trochu statistik: průměrná Senegalka má sedm dětí, první z nich porodila ve věku okolo 17 let, v přibližně stejném věku se také vdala. Minimálně jedno z jejich dětí zemřelo dříve než mu bylo pět let. Svého manžela sdílí společně s jednou či dvěma dalšími ženami. Neumí číst ani psát. Dožije se 52 let.
Senegal je převážně muslimská země, postavení ženy ve společnosti však není takové jak bychom očekávali. Žena v Senegalu sice není rovnocenná muži, ale rozhodně nehraje nějakou výrazně podřadnou roli. Nemusí být zahalená, může mluvit s cizími muži, může se svobodně pohybovat a celkově jsem neměla pocit, že by byla muži nějak výrazně podřízena. Mužům přiznávají jejich nadřazenou roli nějak tak automaticky a přirozeně, pokud se jí něco nelíbí dokáže si ale dupnout a prosadit si svou.
Život Senegalek se obvykle dělí mezi práci na poli, vaření, starání o domácnost, péče o děti a o manžela. Vařením se stráví opravdu spousta času, přišlo mi to až neuvěřitelné, ale na druhou stranu naprosto pochopitelné. Vaří se ze základních ingrediencí a většinou ve velkém množství. Neexistují žádné polotovary, které stačí jen ohřát. Všechno se musí zpracovat. Oloupat zeleninu, očistit a vykuchat ryby, vše dlouze vařit. Jídlo se jí vždy čerstvé, protože hodně domácností nemá ledničku. Senegalky, které jsem poznala já strávily vařením denně cca 6 hodin.
O čem chci však psát hlavně je to, jak Senegalky vypadají. Jsou krásné. A své krásy jsou si plně vědomy.Nosí krásné, barevné šaty, výrazné šperky a vlasy spletené do krásných copánků. Jsou nevýslovně ženské a zakládají si na tom. V Senegalu se vám nestane, že narazíte na individuum u něhož si nejste jistí jestli je to žena či muž (a neříkejte, že jste v Evropě na někoho takového nenarazili).
Stejně jako v mnoha afrických zemích ani v Senegalu nejsou ideálem krásy evropské vychrtliny s 175 cm 50 kg. Je to přesně naopak. Být hubený je známka chudoby. Pro Senegalku je nejdůležitější mít pořádný zadek! Tohle si pánové a dámy nedovedete představit. To totiž jen tak neuvidíte. To co se my, české holky krev a mlíko, snažíme zamaskovat, to Senegalky zvýrazní jak to nejvíc jde a jsou na to patřičně hrdé. Často jsem jim záviděla. Tyhle ženy milují svá oblá těla a my jsme nuceny svoje křivky téměř nenávidět a snažit se jich zbavit za každou cenu.
Bohužel nemám mnoho fotografií na kterých jsou Senegalky. Nerady se totiž fotí. Zde zveřejňuji těch několik, které se mi podařilo zachytit.
7. 10. 2009
3. 10. 2009
Karjalanpiirakka aneb moje prokletí
Je to již více než dva roky co mi byla zjištěna silná alergie na gliadin a kasein (česky: pšeničný lepek/ bílkovina obsažená v pšenici a bílkovina obsažená v kravském mléku).
Celé ty dva roky jsem se úspěšně vyhýbala všemu mléčnému i pšeničnému, protože jsem věděla jaké zlo to může napáchat. Ale stalo se co se stát muselo.
Když jsem přijela do Helsinek moje finská slovní zásoba nebyla příliš rozvinutá a ke své smůle jsem si zapoměla najít ve slovníku jak se řekne pšenice a mléko (pro mě naprosto nejnutnější slova- umím je už snad ve všech evropských jazycích). Můj průvodce Lonely Planet alergiky naprosto opomíjí (narozdíl od vegetariánů), nicméě jsem se v něm dočetla, že jedno z nejlepších finských jídel jsou Karelské pirožky (finsky karjaalanpiirakka)- pečivo ze žitné mouky plněné rýží. Znělo to jako ideální kombinace. A tak jsem si jich pár koupila...
...tak úchvatné pečivo jsem nikdy nejedla. Je to dokonalost sama! (blonďatá poznámka: a navíc to má jen 700KJ na 100g :-D)
Později jsem se naučila, že to čemu se mám vyhýbat jako čert kříži se řekne vehnäjauho a maito. Svět by nebyl dostatečně krutý, kdyby se obě tyto složky v karolském pirožku nevyskytovaly.
Pro mě již však bylo pozdě. Karelským pirožkům jsem podlehla. Spoléhala jsem na to, že tam té pšenice dávají jen maličko, takže by mi to nemělo ublížit. Evidentně v těch posledních pirožcích které jsem snědla na pšenici nešetřili. No a tak jsem ublížená. A je mi špatně.
Nikdy jsem neměla problém držet tuhle pitomou dietu. Sice mě štvalo, že už nikdy neochutnám opravdovou pizzu, koblihu ani jakékoli jiné pečivo a cca 80 procent potravin v běžných obchodech mi je zapovězeno, ale vždycky jsem vydržela. Naprosto jsem nechápala ty, kteří s dietou nevydrží, kteří vzdají ten nekonečný boj a i za cenu neustálých bolestí a předpokladu že se nedožijí příliš vysokého věku, prostě pšenici jíst budou. Teď už jim možná rozumím.
Ikdyž mi teď mizerně a mám bolesti, nejsem si úplně jistá jestli ty poslední karelské pirožky co jsem snědla byly moje opravdu poslední. Je to boj.
Celé ty dva roky jsem se úspěšně vyhýbala všemu mléčnému i pšeničnému, protože jsem věděla jaké zlo to může napáchat. Ale stalo se co se stát muselo.
Když jsem přijela do Helsinek moje finská slovní zásoba nebyla příliš rozvinutá a ke své smůle jsem si zapoměla najít ve slovníku jak se řekne pšenice a mléko (pro mě naprosto nejnutnější slova- umím je už snad ve všech evropských jazycích). Můj průvodce Lonely Planet alergiky naprosto opomíjí (narozdíl od vegetariánů), nicméě jsem se v něm dočetla, že jedno z nejlepších finských jídel jsou Karelské pirožky (finsky karjaalanpiirakka)- pečivo ze žitné mouky plněné rýží. Znělo to jako ideální kombinace. A tak jsem si jich pár koupila...
...tak úchvatné pečivo jsem nikdy nejedla. Je to dokonalost sama! (blonďatá poznámka: a navíc to má jen 700KJ na 100g :-D)
Později jsem se naučila, že to čemu se mám vyhýbat jako čert kříži se řekne vehnäjauho a maito. Svět by nebyl dostatečně krutý, kdyby se obě tyto složky v karolském pirožku nevyskytovaly.
Pro mě již však bylo pozdě. Karelským pirožkům jsem podlehla. Spoléhala jsem na to, že tam té pšenice dávají jen maličko, takže by mi to nemělo ublížit. Evidentně v těch posledních pirožcích které jsem snědla na pšenici nešetřili. No a tak jsem ublížená. A je mi špatně.
Nikdy jsem neměla problém držet tuhle pitomou dietu. Sice mě štvalo, že už nikdy neochutnám opravdovou pizzu, koblihu ani jakékoli jiné pečivo a cca 80 procent potravin v běžných obchodech mi je zapovězeno, ale vždycky jsem vydržela. Naprosto jsem nechápala ty, kteří s dietou nevydrží, kteří vzdají ten nekonečný boj a i za cenu neustálých bolestí a předpokladu že se nedožijí příliš vysokého věku, prostě pšenici jíst budou. Teď už jim možná rozumím.
Ikdyž mi teď mizerně a mám bolesti, nejsem si úplně jistá jestli ty poslední karelské pirožky co jsem snědla byly moje opravdu poslední. Je to boj.
Filmy, které je fajn vidět
Chicago
Vykoupení z věznice Shawshank
Arizona Dream
Pulp Fiction
Nauka o snech
Pravidla moštárny
Frida
Hodiny
Život je krásný
Vše o mé matce
Amores Perros
Špatná výchova
Svůdná krása
Parfém - příběh vraha
Requiem za sen
Zákon touhy
Černá roucha
Co jsem komu udělala
Delikatesy
Ženy na pokraji nervového zhroucení
Kika
Květ mého tajemství
Na dno vášně
Absolvent
Město bohů
Paříži, miluji tě
Matador
Milk
Pianista
Smažená zelená rajčata
Vykoupení z věznice Shawshank
Arizona Dream
Pulp Fiction
Nauka o snech
Pravidla moštárny
Frida
Hodiny
Život je krásný
Vše o mé matce
Amores Perros
Špatná výchova
Svůdná krása
Parfém - příběh vraha
Requiem za sen
Zákon touhy
Černá roucha
Co jsem komu udělala
Delikatesy
Ženy na pokraji nervového zhroucení
Kika
Květ mého tajemství
Na dno vášně
Absolvent
Město bohů
Paříži, miluji tě
Matador
Milk
Pianista
Smažená zelená rajčata
2. 10. 2009
Summa summarum
Tak jsem zjistila, že je tomu již rok co jsem začala psát na blogspot. Napsala jsem za tu dobu pár desítek příspěvků, z nichž na světlo blogu vešla přibližně třetina a z té třetiny se dožila dnešního dne necelá polovina. Když si vzpomenu na svá středoškolská léta, konkrétně na hodiny matematiky, vyjde mi, že vy si můžete nyní přečíst pouze přibližně šestinu toho co píšu když se a) pro něco nadchnu, b) nudím, c) nemůžu spát, d) mám kocovinu.
Tenhle blog je vlastně jediný deník/ zápisník, který jsem vydržela vést déle než tři měsíce, což s sebou nese tu výhodu, že se můžu ohlédnout. A když se teď za sebe ohlížím dochází mi jak strašně moc se toho událo a možná i změnilo. A také vidím jak dopadly ty věci, které mě kdysi nadchly. No skóre je pro mě překvapivě dobré!
Takže rekapitulace
1) Po Islandu se mi stýská pořád, skřítkům jsem na parapet rozinky ale nikdy nedala (což je způsobeno především faktem, že střešní okna v mém pokoji parapet nemají). Mám, ale takové podezření, že se mi vrací ono dobrodinní, které jsem učinila v Reykjavíku.
2)Věřte tomu nebo ne, ale já se fakt naučila francouzsky!!! Tedy nedá se říct, že bych zvládala francouzštinu dokonale, ale v únoru jsem složila první DELF (nic moc, příští rok jedu na vyšší level) a hlavně v důsledku několika týdeního pobytu v Senegalu s mým osobním francouzem (onen kluk s nejkrásnějšíma očima co jsem ho potkala na Islandu) jsem schopna nyní konverzovat francouzsky víceméně bez jakýchkoli problémů. A co víc: hodně francouzů mi řeklo, že mluvím dobře francouzsky. Co víc si můžu přát? (umět česky třeba- tímto se omlouvám za těch několik set až tisíc hrubek, kterých se tu dopouštím)
3) Plán z letošního ledna se mi moc splnit nepodařilo. Pouze jsem viděla naživo Ska-p (což není marný) a byla jsem na Jednom světě (kam jsem měla lístky zdarma, což taky není zlý)
4)Z mých vysněných a budoucích cest se mi podařilo uskutečnit hned dvě naprosto zásadní
- léto jsem strávila v Senegalu
- nyní mrznu 4 měsíce ve Finsku
a jako bonus: na skok jsem byla v Pobaltí (a od té chvíle vím, že se tam prostě MUSÍM vrátit)
5)Má touha stát se polyglotem má také své pokračování. Opravdu se učím finsky, opravdu mě to baví a myslím si, že mi to i docela jde. Co se ruštiny týče naučila jsem se azbuku a jeden den jsem strávila s rusem co neuměl anglicky a při té příležitosti mi došlo, že učit se rusky není zas tak nutné, protože přeci jen se nezapře že naše jazyky mají něco společného. Wolofsky jsem se nenaučila nic víc kromě pozdravů, to samé zvládám i ve fulbštině. Na pobyt v Africe to stačilo:-D
6) Ten debilní očkovací průkaz jsem nakonec nevyřešila, ale nakonec to ani nebylo potřeba.
7) Podařilo se mi vyplnit všechny formuláře, získat všechny podpisy a ano odjela jsem a jsem právoplatný ERASMÁK!
Toť z mého blogového života vše.
Jsem zvědavá co sem napíšu za rok:-)
Tenhle blog je vlastně jediný deník/ zápisník, který jsem vydržela vést déle než tři měsíce, což s sebou nese tu výhodu, že se můžu ohlédnout. A když se teď za sebe ohlížím dochází mi jak strašně moc se toho událo a možná i změnilo. A také vidím jak dopadly ty věci, které mě kdysi nadchly. No skóre je pro mě překvapivě dobré!
Takže rekapitulace
1) Po Islandu se mi stýská pořád, skřítkům jsem na parapet rozinky ale nikdy nedala (což je způsobeno především faktem, že střešní okna v mém pokoji parapet nemají). Mám, ale takové podezření, že se mi vrací ono dobrodinní, které jsem učinila v Reykjavíku.
2)Věřte tomu nebo ne, ale já se fakt naučila francouzsky!!! Tedy nedá se říct, že bych zvládala francouzštinu dokonale, ale v únoru jsem složila první DELF (nic moc, příští rok jedu na vyšší level) a hlavně v důsledku několika týdeního pobytu v Senegalu s mým osobním francouzem (onen kluk s nejkrásnějšíma očima co jsem ho potkala na Islandu) jsem schopna nyní konverzovat francouzsky víceméně bez jakýchkoli problémů. A co víc: hodně francouzů mi řeklo, že mluvím dobře francouzsky. Co víc si můžu přát? (umět česky třeba- tímto se omlouvám za těch několik set až tisíc hrubek, kterých se tu dopouštím)
3) Plán z letošního ledna se mi moc splnit nepodařilo. Pouze jsem viděla naživo Ska-p (což není marný) a byla jsem na Jednom světě (kam jsem měla lístky zdarma, což taky není zlý)
4)Z mých vysněných a budoucích cest se mi podařilo uskutečnit hned dvě naprosto zásadní
- léto jsem strávila v Senegalu
- nyní mrznu 4 měsíce ve Finsku
a jako bonus: na skok jsem byla v Pobaltí (a od té chvíle vím, že se tam prostě MUSÍM vrátit)
5)Má touha stát se polyglotem má také své pokračování. Opravdu se učím finsky, opravdu mě to baví a myslím si, že mi to i docela jde. Co se ruštiny týče naučila jsem se azbuku a jeden den jsem strávila s rusem co neuměl anglicky a při té příležitosti mi došlo, že učit se rusky není zas tak nutné, protože přeci jen se nezapře že naše jazyky mají něco společného. Wolofsky jsem se nenaučila nic víc kromě pozdravů, to samé zvládám i ve fulbštině. Na pobyt v Africe to stačilo:-D
6) Ten debilní očkovací průkaz jsem nakonec nevyřešila, ale nakonec to ani nebylo potřeba.
7) Podařilo se mi vyplnit všechny formuláře, získat všechny podpisy a ano odjela jsem a jsem právoplatný ERASMÁK!
Toť z mého blogového života vše.
Jsem zvědavá co sem napíšu za rok:-)