Posledních pár měsíců jsem v takovym divnym rozpoložení. Jsem v takovym stavu čekání...čekání na to, že se třeba něco stane. Něco velkýho. Nevim co. A čekám, že se to stane nějak tak samo od sebe.
Začalo to všechno asi když jsem si splnila životní sen a odjela na Island. Od tý doby jsem úplně mimo. Myslím, že mě tam očaroval nějakej místní skřítek, nebo elf (trolové myslim, že čarovat moc neumí). Když jsem byla na Islandu cítila jsem se jako...jako doma. Prostě jako někde kam patřím,kde jsem se měla narodit a žít tam. Do Čech jsem se narodila asi jen omylem.
A Island mi teď chybí. A to naprosto strašně. Nevím co s tím dělat aby mi přestal chybět. Odjet tam nemůžu a možná že ani nechci.Zošklivit si ho taky podle mě nejde. Aspoň mě ne.
Asi si prostě dám na okenní parapet nějaký rozinky a oříšky, tak jako to islanďani běžně dělají, a budu doufat, že tu kolem půjde nějakej hodnej skřítek a já si ho tím přikloním na svou stranu. Myslím, že moc lidí v evropě už tohle nedělá.No aspoň ve střední ne. Takže bych tim ty skřítky mohla třeba překvapit a nesmírně se jim zavděčit.
Otázka je, zda tu ještě nějací skřítci žijou. Jestli náhodou všichni nezdrhli na sever, kde je maj lidi radši.
No kdo ví.
0 komentářů:
Okomentovat