O nočních tramvajích

Nejgeniálnější myšlenky mě zpravidla napadají při jízdě noční tramvají. Zvláště pak ve stavu kdy jsem lehce či trochu více pod vlivem alkoholu. Nevím jak moc za to může ona tajemná sloučenina OH, největší váhu však každopádně přikládám onomu marnému prostředí tramvaje, kdy jsem obklopena dalšími společensky více či méně unavenými spoluobčany a cizinci.

Občas pozoruju ostatní a usmívám se. Představuji si jak tito lidé vypadají ve dne. Kde pracují. Jestli mají rodiny. Jestli na ně někdo čeká.
Často vidím mladé manažery vracející se z firemního večírku, jezdit v mhd evidentně nejsou zvyklí a účastnit se firemních večírků zřejmě také ne. Když s nimi jedu tramvají déle, můžu pozorovat určitý vývoj jejich chování. Jak postupně kolegové vystupují a alkohol se dostává stále více do krve jinak ne příliš vřelé vztahy vybublají do fáze, kdy mladý muž se dotýká své kolegyně na místech, kam mu etiketa v práci ani nedovoluje pohlédnout.
V hlavě si maluji tragické scénáře o tom jak tyto vztahy z nočních tramvají budou pokračovat a nedochází mi, že sama jsem právě díky jedné cestě noční tramvají nemusela více než rok jezdit domů sama.

Někdy strávím celou cestu tím, že se dívám z okna. Ostatním to tak tedy připadat může. Ve skutečnosti se ale z okna nedívám, protože pokud člověk jede osvětlenou tramvají tmou tak se z oken stanou zrcadla.Dlouhé desítky minut pak zírám do toho okna jako Narcis do studánky. A všechno je mi jedno.

Nejčastěji však spřádám plány. Plná geniálních myšlenek vymýšlím co budu dělat. Vidím sbírky básní, povídky, nově sešité kousky oblečení, korálky, vymalovaný pokoj a můj snový deník, který nezeje prázdnotou. Všechno se mi rojí v hlavě a já mám pocit, že svět čeká na mě a že nic není nemožné. Pak obvykle slyším důvěrně známé: Příští zastávka......

Od tramvaje mi to domů trvá pár minut.

Stále plná ideálů odemknu, otevřu dveře, vstoupím, zavřu dveře, zamknu, zuju boty, vejdu do kuchyně, naliju si do skleničky trochu vody, vypiju ji, vylezu tři patra po schodech a najednou jsem hrozně unavená. Svléknu se a lehnu si do na záda do postele. Koukám nad sebe, na nebe. Řeknu si, že zítra vše začnu uskutečňovat, tak jak mi moje vlastní já, které procitá vždy v nočních tramvajích říká. Zavřu oči a spím.

Ráno mám kocovinu. I celý zbytek dne jí mám. Nezávisí to na tom jestli jsem předchozí noci pila. Mojí kocovinu způsobují tramvaje. Ty noční.

Dnes jsem po dlouhé době narazila na CD s fotkama, které jsem vyfotila během cesty po americe, kterou jsem podnikla na závěr mého školního roku tamtéž. Úplně se mi zatajil dech- jak jsem mohla na tu krásu zapomenout?

Procestovala jsem skrz na skrz asi 10 amerických států, bohužel jsem to musela stihnout během tří týdnů, takže bylo těžké to vše tak rychle vstřebat. Během těch dní jsem se dostala z pouště do vysokých zasněžených hor. Z jara jsem se dostala do horoucího léta a odtud rovnou do mrazivé zimy. Koupala jsem se pod vodopády, nabalila jsem na sebe všechno oblečení abych se mohla projít v lese a nepromrzla, musela jsem kontrolovat zásoby vody abych mohla v pořádku přejet pusté hory. Prodírala jsem se davy turistů, někdy zase trvalo celý den než jsme potkali na dálnici jiné auto.

Nebyla to má první cesta, ale byla to první z těch důležitých, kdy už záleží na mě co se stane a kam až se podívám.
A byla stěžejní, protože na ní jsem se rozhodla zasvětit v budoucnu aspoň část života cestám.
Bohužel byla důležitá i proto, že se v jejím závěru naplno projevila nemoc, se kterou jsem následující dva roky musela urputně bojovat.

Tady najdete několik desítek fotek- většina z nich je z Yellowstone National Park
http://www.facebook.com/album.php?aid=23748&id=1035924330&l=eb3ac7fa88