Ponožka

Prožila jsem super vánoce (ještě o nich napíšu) a jelikož jsem měla konečně čas a vedle sebe někoho kdo umí skvěle plést naučila jsem se konečně vytvořit něco co má patu i špičku- upletla jsem svou první ponožku!!!

Třikrát hurá!


Začínám být prudce produktivní, nejdřív vánočka, pak ponožka, jsem zvědavá co přijde na řadu jako další.

Vánočka

Na vánoce letos zůstávám ve Finsku. Věci úplně nevycházely ideálně, ale nakonec to vypadá, že se na mě obrátilo štěstí a nakonec nebudu slavit vánoce sama v prázdné studentské rezidenci. Byla jsem pozvaná do strašně fajn velké finské rodiny, která žije uprostřed zasněžených lesů.

Myslím si, že to bude dobrá zkušenost, prožít vánoce po finském způsobu.

Abych jim přinesla i kousek českých vánoc napekla jsem trochu cukroví- išlské dortíčky a vanilkové rohlíčky- když jsem u nich byla o víkendu. Nutno říct, že cukroví se vánoc nedožilo. Během půl hodiny bylo všechno snězené.

Cukroví za ta léta co pomáhám babičce už celkem zvládám, co jsem však ještě nikdy nedělala a pokládám to za důležitou součást vánoc je pečení vánočky.

U nás v rodině vánočky pekl vždycky můj dědeček (ano dědeček uměl vařit, péct atd a všechno naprosto skvěle) a byly to ty nejlepší vánočky na světě. Naprosto jsem je milovala. Hutné, těžké, sladké a plné mandlí.Ty jsem měla vždycky nejradši.

Nikdo jiný takové vánočky nedělal.

Dědeček už mezi námi není více než čtyři roky a zvlášť o Vánocích pociťuju jak strašně, strašně moc mi chybí.On i jeho vánočky.

A tak, s myšlenkami na dědečka, jsem se pustila do své první vánočky. Těžké, sladké a plné mandlí. Jen jsem neměla rum do kterého naložit rozinky a jediný alkohol po ruce byla jablková pálenka, takže ta vánočka bude trochu opilá (nic co by finům mohlo vadit:-))

Před upečením vypadala téměř dokonale:

 Naše finská trouba je však pěkně padoušská a věci do ní dané vždycky spálí na povrchu ale nedopeče uvnitř. Takže má vánočka dopadla takhle(no trochu mi ujel vršek,neměla jsem špejle na spojení). Tradá:

 

Doufám, že bude chutnat líp než jak vypadá:-)

Ale ať to dopadlo jakkoli, na svůj výtvor jsem hrdá.

Nikdo není dokonalý, já už vůbec ne a od první vánočky to ani nelze očekávat.

Konec hlášení.

Svítání/Den/Soumrak

Co vše lze vidět během 2hodin a 17 minut

11:05 východ slunce nad řekou

Rádoby zátiší s lavičkou na kterou nikdo nesedá





Tuze zamrzlá řeka





Křoviscum laponicum




Fialovo růžové červánky- ta barva je autentická
Dvě minuty jsem kvůli ní nedýchala





13:22 A slunce zašlo

♥

Lappi
Lumi
Lempi

dvě stě šestnáct odstínů bílé
patnáct stupňů pod nulou
zamrzlá řeka
zasněžená cesta

Laponsko
Sníh
Láska

Jsem vším a vše je mnou

Skončilo období strašlivé prokrastinace.Píšu a čtu a přemýšlím a píšu. Eseje, vážení, eseje! Padají ze mě neskutečná moudra. Asi bych měla být filosof.

Snažím se získat schopnost jak vyjádřit osmi tisíci slovy to co se dá říct jedním slovem. Jsem na třech tisících. I to je úspěch.

Zažehnána je nespavost.Ne úplně přírodní cestou, ale jinak to nešlo.Melatonin se hold chudák asi oběsil, tý tmy na něj bylo moc.

Den už netrvá ani 4 hodiny. Díky tomu nemusím mít výčitky, že spím do deseti, protože v deset je ještě tma. A tma znamená noc.
Horší to je ve dvě odpoledne kdy už je zase tma. A tma znamená noc. Ve dvě tedy večeřím.
A pak už jen svačím s tím, že mám výčitky, protože v noci se přece nemá jíst. Výčitků se člověk nezbaví nikdy.

Včera mě začal strašit temný mrak. Cítím se jako bych se blížila k branám Mordoru. Ale je to přesně naopak. Mordor rozšiřuje svá území a brzy pohltí i Rovaniemi. Předpověď počasí pro nejsevernější část Finska mi totiž sdělila že slunce nezapadá ani nevychází a ta hranice se posouvá stále více na jih. Již za pár týdnů nás temnota pohltí úplně. Tak trochu mi z toho běhá mráz po zádech.

Na wikipedii (kde jinde se dá snadno a rychle pochytit nějaké moudro, že ano) jsem se dočetla že mi hrozí deprese (což se dalo čekat) ale taky solipsismus. Solipsismus?Asi si brzy přestanu uvědomovat existenci svého okolí, neb budu vše považovat za sebe samu. Nedovedu si to úplně představit.Snad to všechno špatně chápu. Uvidíme jak to skončí. Třeba to nebude nakonec tak zlé.

Sluníčka od vás/ Suns you have send me

Prvních pár sluníček. Děkuji moc, hned je líp!

First pictures of sun from you. Thanks a lot, it is much better now!

From Nolwenn

Od Lukyho

From Mayuko

From Brandi



Sun in Alpes from Natalina

Od Terezky

Another from Brandi

Od Tadeáše

From Zina

Pošlete mi prosím sluníčko! Send me the sun please!

Milí kamarádi/ přátelé/ čtenáři mého blogu, potřebuji nutně vaši pomoc.

Zapomínám totiž jak vypadá slunce, nepamatuji si, kdy jsem ho viděla naposledy.

Za oknem se tu střídá šero a úplná tma. Začíná to být deprimující a vysilující. I taková je polární noc.

Proto vás chci poprosit, zda byste mi sluníčko neposlali. V jakékoli formě. Fotografii, obrázek, básničku... (meze se nekladou). Adresa, na které na ně budu čekat je petite.ziri@gmail.com. Vyvěsím je pak na tenhle blog (pokud nebudete proti, samozřejmě).

Zachraňte mě před temnotou!

Za každičký paprsek budu nesmírně vděčná!

Děkuji

Anna

My picture of sun

My dear friends, I necessarily need your help!

I forget what the sun looks like, I do not remember when I saw it the last time.

All I can see here is either gray sky or absolute darkness. It is depressive and exhausting.This is how the life on polar circle looks like in winter. The polar night.

Therefore, I want to ask you if you can send me some sun. In any form. Photo, picture, poem ... (there are no limits for your creativity). The adress where I will wait for them is petite.ziri @ gmail.com. I will hang them here on this blog.

Please, save me from the darkness!

I will be very grateful for every sun beam from you!

Thank you

Anna

Asomnie

Je osm hodin ráno.

Ulehla jsem o půlnoci.

Pět hodin jsem se dívala do černočerné tmy v mém pokoji.
Čejíce na melatonin.
Spočítala jsem dvě stě oveček.

Půl hodiny jsem poslouchala finské rádio.
(Ve škole mě finština uvrhne do stavu blízkému spánku vcelku brzo)
Je monotónní.
Děsivě.
V noci ale ani tohle nezabírá.

Přečetla jsem půlku knížky.

Počítala jsem

Yksi poro
Kaksi poroa
Kolme poroa
Neljä poroa
Viisi poroa
.
.
.
Seitsemäntoista poroa
.
.
.
Kuusikymmentakaksi poroa
.
.
.
Sata yhdeksan poroa
.
.
Sata viisikymmentä poroa

Sto padesát sobů!

A nic.
Nespala jsem.
Ani vteřinu.


Tak jsem tedy posnídala.

Dobré ráno Laponsko.
Hyvää huomenta Lappi.

Za hodinu se rozední.
Za šest hodin se začne stmívat.

Hodí se říct to jediné finské slovo, které se obyčejně zdráhám použít.

PERKELE!

Četbou k hypochondrii

Je to komické. Tedy tak trochu.

Čím více člověk čte o různých nemocech, tím větší je pravděpodobnost, že brzy shledá, že má všechny možné příznaky a je tedy vážně nemocen.

Já četla o zdraví vždycky docela hodně a proto jsem již prošla fázemi, kdy jsem byla přesvědčená, že mám meningitidu, boreliózu, žloutenku, malárii, trombózu, cukrovku, leukémii, zánět slepého střeva, šedý zákal, rakovinu slinivky břišní, zánět trojklaného nervu, angínu pektoris, že jsem těhotná a jednou dokonce to, že jsem již stihla i potratit. Jsem si jistá, že kdybych si někde přečetla něco o nemocích prostaty, určitě bych taky brzo zjistila, že některou z nich trpím.

Jsem hypochondr. A své nemoci beru vážně. Hrůzou, z toho na co v nejbližších dnech zemřu, často nemůžu ani spát a když už spím, tak mám noční můry. Svému okolí se ale snažím vše zatajit (nechci je trápit, stačí přeci to, že brzy nastane má poslední hodinka). A lékaře s mou vlastní diagnózou také nezatěžuji (stejně už by mi nepomohli).

Jenže to není vše.

Jelikož studuji obor, který je multidisciplinární a jedním z jeho vědních disciplín je i psychologie, přečetla jsem si již i docela dost z oblasti psychopatologie. I zde už jsem si diagnostikovala mnohé. Kromě vážných depresí i schizofrenii, bipolární afektivní poruchu, histriónskou poruchu, insomnii, paraprosexii, neurastenii a mnohé další, mezi nimi i onu hypochondrii. Ano i hypochondrie je nemoc. Když je hypochondr přesvědčen, že trpí hypochondríí, tak jí opravdu trpí. Je to podobný paradox jako paradox lháře (Lhář nikdy nemůže říct, že lže).

Teď však moje hypochondie nabrala nové obrátky. Mám totiž evidentně několi nemocí, které nejsou pravděpodobně nikde popsané. V příštích několika dnech o nich napíšu víc. Určitě nejsem sama kdo je má.

Vy se zatím střežte a dejte si pozor na to, co čtete.

Noc planoucích poletuch

O víkendu jsem byla svědkem úžasné ohnivé přehlídky.
Škoda, že se atmosféra nedá zachytit objektivem. Respektive škoda, že já to neumím.

Bylo to senzační.

Pssst

Mám práci.
Moc fajn práci.
*
Díky té práci znám spoustu Finů.
Milých Finů.
*
Díky té práci zůstanu ve Finsku o měsíc déle.
A dva týdny budu přebývat nevím kde.
Nechce se mi platit další nájem.
*
Díky té práci nebudu muset vyhlásit bankrot.
To by bylo nemilé a nepříjemné.
Ale celkem reálné.
*
Díky té práci pravděpodobně chytnu prasečí chřipku.
Sikainfluenza - hezky finsky.
Denně potkám asi tisíc lidí.
Z celého světa.
Zamořeného.
Nevím jestli dezinfekce rukou něco zachrání.
Roušky jsou na nic.
*
Díky té práci neuvidím mnoho dní denní světlo.
Ani tu trošku denního světla co nám tu zbyde.
Budu v jeskyni.
50 metrů pod povrchem.
*
Díky té práci budu mít dva měsíce vánoce.
Sedm dní v týdnu.
Osm hodin denně.
Ale ani den vánoc doma s mojí rodinou.
*
Díky té práci se dokopu k francouzštině.
Neb překládat do francouzštiny mi asi jinak nepůjde.
Jen kouzlo vánoc mě může zachránit.
*
Ta práce je zvláštní.
Docela kouzelná.
Naprosto vánoční.
A jedinečná.
*
Jsem vánoční skřítek.
Naplný úvazek.
A to nekecám.
Fakt ne.

Píseň

Mám papírovou čepici
a loďku z kůry stromů,
dnes řeknu celé ulici,
že večer nejdu domů.
Popluju daleko, za oceán.
A tu papírovou čepici tam černouškovi dám.

Finská jména

Na Finsku, Finech i finštině mě fascinuje prakticky vše. Poslední dobou však hlavně finská jména a to převážně ta křestní.

Většina finských křestních jmen je finskou formou běžně používaných jmen evropských. Ikdyž tak možná na první pohled nevypadají.
Příklady

Antti (Ondřej), Hannu (Johan), Jaakko (Jakub), Anu (Anna), Jussi (Jan), Kaisa (Kateřina), Kirsi (Kristýna), Marjo (Marie), Oili (Olga), Paavo (Pavel), Ville (Vilém)

Pak je tu ovšem ještě spousta dalších křestních jmen, která mají vždy něco společného s přírodou. Mám tady například kamarádku, která se jmenuje Březová Větvička- tedy finsky Ritva.
Tahle jména se mi líbí ze všeho nejvíc. Jak už jsem se tady jednou zmiňovala, moje nejoblíbenější jméno by bylo Pilvi- tedy Mráček.
Dala jsem dohromady informace o jménech z několika zdrojů a tady je výsledek

Aamu- Jitro
Hilja- Ticho
Helmi- Perla
Ilma- Vzduch
Ilta- Večer
Järvi- Jezero
Kanerva- Vřes
Kauko- Daleko
Kirsikka- Třešeň
Kielo- Lilie
Kivi- Kámen
Kukka- Květina
Lumi- Sníh
Marja- bobulka
Meri- Moře
Minttu- Máta
Orvokki- Fialka
Otso- Medvěd
Päivi- Den
Pekka- Kámen
Pilvi- Mráček
Pinja- Pinie
Pyry- Sněhová bouře
Riku- Břeh
Ritva- Březová větvička
Säde- Paprsek světla
Sini- Modrá
Suvi- Léto
Tähti- Hvězda
Taimi- Mladý stromek
Terho- Žalud
Terttu- Trs
Tuija- Cedr
Tuuli- Vítr
Tuulikki- Větříček
Vanamo- Zimozel severní (finská kytka prostě:-))
Varpu- Větvička
Vesa- Mladý stromek
Visa- Bříza
Vuokko- Sasanka
Väinö- Široká řeka

Mnoho těchto jmen se používá opravdu častu. Zároveň však jako podstatná jména neztrácejí svůj význam. Takže to není jako v češtině, kde máme například jméno Růžena- tedy odvozeno od růže. Po Finském způsobu by to byla prostě jen Růže. Takže tuuli je opravdu ve finštině vítr, helmi je opravdu perla atd.

Aby toho nebylo málo tak i finská příjmení jsou odvozena od přírody.
Například

Hakanen- Lesík
Virtanen- Řeka
Isomäki- Velký kopec
Hirvonen- Los
Järvinen- Jezero
Karppanen- Brusinka
Lahti- záliv
Mäki- Kopec
atd.

(pozn. Zde příkladů tolik neuvádím, protože příjmení se hůř překládají. A přeci jen nemám tak velkou slovní zásobu ani zdroj příjmení:-))

No není to krásné být třeba Jezerní Fialkou? Orvokki Järvinen?
Co třeba Modrý Svah? Sini Rinne?
Ostrovní Vítr? Tuuli Saarinen?
Já si stojím za svým Slunečným Mráčkem- Pilvi Aurinkoinen:-)

A co vy? Jak byste se chtěli jmenovat?

Jak jsem se začala učit česky

Mnoho studentů odjíždějících na Erasmus si klade jako cíl naučit se lépe mluvit anglicky a/nebo řečí země, do které se vydal.
Kolik se jich však vydá do ciziny a učí se tam svou vlastní mateřštinu? Asi jen jeden a jsem to já.

Mým cílem samozřejmě nebylo jet do Finska a naučit se tu pořádně česky. Všechno to bylo docela jinak.

Do Finska jsem se vydala s touhou naučit se konečně finsky, protože podle mě je finština ten nejlepší jazyk, ačkoli je v podstatě nevyužitelná, pokud se zrovna nerozhodnu ve Finsku žít.
(pozn. Zlepšit si angličtinu je mým cílem dlouhodobě, ale rozhodně to není cíl mého pobytu zde, protože objektivně mám šanci si tady angličtinu tak jedině zhoršit. Mezi zdejší finglish, spanglish, japanglish, frenglish atd. prostě nemám moc na lepší english naději.Samozřejmě, pokud člověk angličtinu moc nedává, tak se tu zlepšit určitě může. Ale někdo, kdo spíš potřebuje pilovat těžší gramatiku a učit se nová slovíčka, příliš dobré výsledky očekávat nemůže.)

K češtině jsem se dostala vlastně jen díky finštině. Našla jsem někoho, kdo mě učí finsky a já ho učím na oplátku česky. Tedy to je plán. Naučit ho česky. Jenže jak na to?

Ačkoli jsem absolvovala na gymplu úmorné (ikdyž mohlo by být i hůř) hodiny plné gramatiky a nějak tak tuším, jak se správně mluví a píše, pořád to neznamená, že jsem to schopna vysvětlit cizinci. Navíc stejně si všechny ty gramatické poučky nepamatuji. Neumím prostě vysvětlit, proč se říká pět žen a ne pět ženy. První pád plurálu slova žena je přeci ženy. Jedna žena, dvě ženy, tři ženy a pak hop a pět žen??? Tak proč je tam najednou genitivní tvar? A najednou jsem v tom zamotaná.



Mám dvě věty:
Tři ženy jsou v obchodě.
a
Pět žen je v obchodě.
Řekněte mi, proč to tak je. Já dokážu říct jen, že to tak prostě je, protože to tak prostě je. Jenže jak to vysvětlit tomu chudákovi, kterého se snažím naučit české číslovky? Jestli víte řešení, napiště mi ho prosím do komentářů.


A tak se učím česky taky. A jak! Konečně k tomu mám pořádnou motivaci.

Mým jediným štěstím je, že cizinec, kterého učím je Fin. Finština s češtinou sice nemá nic společného (finština je ugrofinský jazyk, čeština indoevropský), ale podobné si v lecčems jsou, a tak Fin je aspoň schopný akceptovat, že tu je něco jako sedm pádů a tak podobně. Nedokážu si představit, že bych učila česky třeba Američana.

Pro představu- anglicky v jakémkoli kontextu bude pes vždycky jenom dog. No ale v češtině to bude pes, psa,psovi, pse, psem. Pak tu je ještě množné číslo. A pak taky to, že dog může být klidně i přídavné jméno- třeba ve spojení dog food - psí žrádlo. No a zase: angličtina zůstává u dog a čeština jede- psí, psího, psímu,psím. Jak tohle může chudák Amík pochopit? Kdybych nebyla rodilá mluvčí a musela se tohle učit tak se zblázním. No já se možná zblázním i tak.

Ach Islande!

Poslední dva týdny jsem pracovala na projektu na Úvod do interkulturní komunikace. Respektive jsem na tom moc nepracovala, protože jsem si vybrala za téma kulturu na Islandu a to je téma o kterém bych mohla mluvit hodiny a hodiny bez jakékoli přípravy. Za ta léta co jsem o Islandu snila, za ty týdny co jsem na Islandu byla a za ty měsíce co toužím po návratu, se ze mě stala chodící islandská encyklopedie.

Začalo mě bolet zase srdce. Strašně.

Naivně jsem se domnívala, že Finsko bude dostatečná náhrada Islandu. Ale není. Finsko je krásné a mám ho ráda, ale není to Island. Island je jen jeden. Asi jsem nevděčná. Jenže pravá láska je jen jedna a nic jí nemůže nahradit. Dokud se tam nevrátím budu asi muset trpět.

Ísland- minn heima!

Věřit zprávám? Kterým?

Včera mi vyrazila dech zpráva o velmi vysokém počtu nakažených virem H1N1 tzv. prasečí chřipkou zde v Rovaniemi. Laponská ústřední nemocnice (mimochodem můj soused) údajně hlásí více než tisíc nakažených. A tisíc nakažených na město s počtem 60 tisíc obyvatel, to je vcelku děsivé číslo, vždyť jsou to téměř dvě procenta.

Nejsem si však jistá, jestli této zprávě věřit. Novinky ohledně prasečí chřipky sleduji celkem pravidelně od samého začátku. Z počátečního šílenství v dubnu, kdy se o ničem jiném v podstatě nemluvilo, jsme postupně přešli do stavu, kdy o chřipce již téměř neslyšíme (nicméně musím podotknout, že nyní nesleduji ani televizní ani rozhlasové zpravodajstí, ale pouze čtu on-line noviny, takže můj pohled může být zkreslený). Přesto se snažím informace o chřipce z různých zdrojů pravidelně sama vyhledávat.

Zpráva o enormním počtu nakažených v Rovaniemi pochází z tohoto zdroje http://www.yle.fi/uutiset/news/2009/10/wave_of_new_swine_flu_cases_in_lapland_1096191.html. Zajímavé je, že kromě jednoho dalšího zdroje, který převzal informace z www.yle.fi není nikde o Rovaniemi a chřipce ani zmínka.Ještě před několika málo dny zněly oficiální zprávy zcela jinak. National Institute for Health and Welfare minulou sobotu( tedy 16. října) přinesl zprávu o tom, že v celém Finsku je jen 377 nakažených prasečí chřipkou ( zdroj zde nicméně jen ve finštině http://www.ktl.fi/portal/suomi/terveyden_ammattilaisille/tartuntataudit_ja_epidemiat/influenssa_a_h1n1v_raportoidut_tapaukset) a ani sama nemocnice na svých stránkách nemá informaci o tisícovce nakažených, nýbrž jen o desítkách případů (http://www.lshp.fi/default.aspx).

Světová zdravotnická organizace včera podala zprávu (http://www.euro.who.int/influenza/AH1N1/20090923_1 ) že nakažených v celé Evropě je 52 000 potvrzených případů nákazy. Že by byla taková koncentrace zrovna tady v Laponsku, to se mi prostě nechce zdát.

Navíc Finsko mi samo o sobě nepřipadá jako země, kde by se prasečí chřipka musela rychle šířit. Hygiena je tu na velice vysoké úrovni, prevence chřipky tady jede na plné obrátky již minimálně od mého příjezdu v druhé půlce srpna, téměř na každém kroku narazíte na nádoby na dezinfekci rukou, na každém záchodě je návod na to jak si správně umýt ruce (no fakt, vyfotím to, je to docela legrační). Také fakt, že Finsko je téměř "bezdotyková kultura" ( na rozdíl od všech francouzů, španělů, italů a podobných, co se olíbávají na každém kroku) by také mohl přispět k tomu, že se virus nebude šířit tak rychle. Navíc Finové také žijí mnohem zdravěji, než většina Evropanů.

Opravdu nevidím důvod proč by z celé Evropy měla být tak obrovská koncentrace nakažených právě zde v řídce osídleném Laponsku, kde možností nákazy je mnohem méně, než kdekoli jinde.Je pravda, že zde existuje jakýsi turistický ruch, ale ten bych řekla, bude zřetelný až o Vánocích. Na druhou stranu lidé tu téměř nejezdí hromadnou dopravou, nejsou tu žádná kulturní centra, kde by lidé trávili spoustu času. Nejriskantnější místa jsou tedy školy a zaměstnání. Jestli však jede všude prevence tak jako na naší univerzitě, nepřipadá mi nikterak riskantní se zde pohybovat.

Kdybych žila stejným způsobem jako žiju když jsem v Praze, dokázala bych si představit vysoké číslo nakažených jako realitu (v Praze jsem neustále mezi lidmi, jezdím pouze MHD, hodně chodím do kaváren, různě za kulturou a rozhodně si nedezinfikuju nonstop ruce tak jako tady). Ale tady mi to připadá opravdu přehnané.

Mám věřit, že tady propukla epidemie nebo mám trvat na tom, že je to jen "kachna"?

Vím, že to na mé situaci nic nezmění, dezinfikovat ruce a jinak snižovat nebezpečí nákazy budu i nadále.

Ale stejně, jen tak z principu, by mě zajímalo jak to vlastně je. Nemám ráda, když mě někdo tahá za nos.

Dnešní neurčité finské myšlenky

1) Chci si nechat změnit jméno, chci se totiž jmenovat Pilvi Aurinkoinen, protože lepší a hezčí jméno neexistuje. (vysvětlení: Pilvi znamená mrak/mráček a Aurinkoinen znamená slunečný/á a mít toto jméno je ve finsku opravdu možné, neznám sice nikoho s příjmením Aurinkoinen ale Pilvi znám několik a je to dívčí jméno).

2) Psala jsem test z finštiny. Sice jsem nechodila na kurz, který ke zkoušce vedl, ale díky mé staré učebnici Finštiny pro samouky (ze které jsem se tři roky samoučila první tři lekce stále dokola) a kurzu Survival Finnish (o kterém jsem tu již psala a díky kterému vím jak se řekne růžový sob jí zmrzlinu) jsem dospěla k názoru, že se nemám čeho bát. Výsledek nevím ale doufám, že se mi to povedlo a já díky tomu budu moc pokračovat ve finštění.

3) Stala jsem se finským národním zvířetem se všemi jeho atributy- medvědem- nabalila jsem na sebe tukové zásoby a uložila se k zimnímu spánku přerušovanému jen občasnou návštěvou školy.

4) Vzdala jsem boj s kulturními stereotypy. Po té co moje spolubydlící z japonska je i po dvou měsících usměvavá, velice zdvořilá, tichá, stydlivá a nerozumí anglicky a pije čaj a španělská spolubydlící je hlučná, ukecaná, ve dne spí v noci paří, ráno má kocovinu a angličtinu taky moc nedává, se není čemu divit. Buďto jsou stereotypy pravdivé nebo prostě bydlím s tou nejstereotypnější španělkou a japonkou na světě.

5)Už jsem si očividně zvykla na zimu. Nechodím všude v lyžařském oděvu jako před pár týdny. Funkční oblečení už nosím jen když jdu běhat(ano běhám venku na sněhu a je to super:-)) nebo cvičit. Kolo si zvyklo též, opět začaly fungovat převody a jen brzdy občas stávkují (cestou do školy jsem měla velmi nepříjemnou vizi sebe sama ležící pod kopcem v zasněženém borůvčí, která se asi o sekundu později málem stala skutečností).

6) Přestože za několik dní oslavím teprve dvaadvacáté narozeniny připadám si nějak stará (ale ne fyzicky). Nebaví mě se opíjet a nebaví mě chodit na party. Jsem tedy naprostý protiklad drtivé většiny erasmáků a tím pádem poprvé v životě totální outsider. Pořád ale radši budu mít míň kamarádů než mít za nejlepšího kamaráda flašku vodky. Jo asi jsem divná. Užívám si Finsko po svém, bez koskenkorvy.

7) Občas mi je smutno, ale nemám deprese, takže k tomu stát se průměrným Finem mám celkem daleko.

8) Jdu si zaběhat. Je osm večer a tři stupně pod nulou.To mě k tomu stát se Finem docela přibližuje. Ale kdo někdy běhal ve tmě mezi zamrzlými jezery mi naprosto rozumí. Je to krása.Nesmírná.

Podzimozima

Dnes jsem se vypravila odpoledne na menší procházku ve společnosti mého fotoaparátu, abych zdokumentovala, jak to také může vypadat na začátku října.

Vypadá to tu trochu jako omyl přírody. Část stromů má na sobě stále žluto zelené listí, jeřáby jsou obsypané jeřabinami, v lese jsou stále spousty brusinek a hub a všechno je to pokryté vrstvičkou sněhu. Příroda, ale přesně ví co dělá a mě se díky tomu naskýtá spousta krásných pohledů.

Bylo výjimečně krásné počasí a obloha naprosto bez mráčku ale taky pořádná zima. Nad čtyři stupně pod nulou se teplota dnes nevyšplhala. Ale jak víme neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení. A na to jsem pamatovala.

Pohled na centrum Rovaniemi a železniční most. Řeka stále nezamrzla.

Jedna z brusinek, které už nikdo sbírat nebude

Sobí strava



Jezero Salmijärvi- asi 1,5km od místa kde bydlím

Zamrzlý kamenný ostrůvek

Nejčervenější jeřáb jaký jsem kdy viděla

A jen o pár metrů dále

A dále...

U jezera se dá narazit na ledacos

Sněžný autoportrét

Slaná černá finská zvrácenost

Co je to???

Je to malé
Je to černé
Je to sladké
Je to slané.
Je to gumové.
Má to obvykle tvar kosočtverce.
Je to divné.
Je to zvrácené.
Vyrábí se to reakcí amoniaku s kyselinou chlorovodíkovou.
Finové to milují.
Všichni ostatní to nedokáží pozřít.
Právě jsem toho snědla 170g naposezení.

Co je to???



Ano jsou to SALMIAKKI!

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budu schopna sníst bez sebezapření více než jeden kousek téhle specialitky, řekla bych mu že je blázen. Jak to, ale bývá: Odříkaného chleba největším dílem. Salmiakki mi začalo chutnat. Vážně, nekecám, nehraju si na hrdinku. Je to tak. Asi mi už Finsko vlezlo na mozek a z mozku na chuťové buňky. Před pár týdny bych přísahala, že mi takovej odpornej humus nemůže nikdy chutnat. Vedla jsem debaty s každým finem, kterého jsem potkala, jestli má salmiakki rád a jestli není šílenec. A jak jsem dopadla! Sníst celý balíček salmiakki během pár hodin- to je hrůza!

Pro nezasvěcené čtenáře- Salmiakki jsou finské slané "bonbóny" s chloridem amonným (triviální název této sloučeniny je salmiak- odtud ten název) a příchutí lékořice.
Na obalu v kolonce složení stojí: cukr, glukózový sirup, modifikovaný škrob,voda, želatina, chlorid amonný, lékořicový extrakt a barva.Osobně si myslím, že tam do toho přidávají ještě nějaké opiáty, protože jinak není možné aby jich všichni konzumovaly takové množství. Když jdete do finského obchodu s potravinami samotné salmiakki zabírají minimálně jeden regál a prosakují ještě do dalších- je tu salmiakki čokoláda (která vypadá fakt strašně), salmiakki zmrzlina, salmiakki sušenky a hlavně salmiakki vodka atd. Zdá se, že Finové prostě musí salmiakki nacpat do všeho.

Popsat jak přesně salmiakki chutnají, to se nedá. Možná jedině když si vezmete pendrek a sůl a cukr a sníte to dohromady. Ale přesto to nebude ono. Jestli někdo bude chtít salmiakki ochutnat a neplánuje návštěvu severu, tak ať počká do ledna a je můj kamarád.

Stejně nechápu jak mi to může vlastně chutnat.

Senegalky

Je to již nějaký pátek, co jsem se vrátila ze Senegalu a myslela jsem si, že vše co jsem chtěla říct jsem o své cestě řekla. Dnes mi však došlo, že jsem opomenula téma o kterém jsem chtěla napsat už od začátku a tím jsou senegalské ženy.

Nejprve trochu statistik: průměrná Senegalka má sedm dětí, první z nich porodila ve věku okolo 17 let, v přibližně stejném věku se také vdala. Minimálně jedno z jejich dětí zemřelo dříve než mu bylo pět let. Svého manžela sdílí společně s jednou či dvěma dalšími ženami. Neumí číst ani psát. Dožije se 52 let.

Senegal je převážně muslimská země, postavení ženy ve společnosti však není takové jak bychom očekávali. Žena v Senegalu sice není rovnocenná muži, ale rozhodně nehraje nějakou výrazně podřadnou roli. Nemusí být zahalená, může mluvit s cizími muži, může se svobodně pohybovat a celkově jsem neměla pocit, že by byla muži nějak výrazně podřízena. Mužům přiznávají jejich nadřazenou roli nějak tak automaticky a přirozeně, pokud se jí něco nelíbí dokáže si ale dupnout a prosadit si svou.

Život Senegalek se obvykle dělí mezi práci na poli, vaření, starání o domácnost, péče o děti a o manžela. Vařením se stráví opravdu spousta času, přišlo mi to až neuvěřitelné, ale na druhou stranu naprosto pochopitelné. Vaří se ze základních ingrediencí a většinou ve velkém množství. Neexistují žádné polotovary, které stačí jen ohřát. Všechno se musí zpracovat. Oloupat zeleninu, očistit a vykuchat ryby, vše dlouze vařit. Jídlo se jí vždy čerstvé, protože hodně domácností nemá ledničku. Senegalky, které jsem poznala já strávily vařením denně cca 6 hodin.

O čem chci však psát hlavně je to, jak Senegalky vypadají. Jsou krásné. A své krásy jsou si plně vědomy.Nosí krásné, barevné šaty, výrazné šperky a vlasy spletené do krásných copánků. Jsou nevýslovně ženské a zakládají si na tom. V Senegalu se vám nestane, že narazíte na individuum u něhož si nejste jistí jestli je to žena či muž (a neříkejte, že jste v Evropě na někoho takového nenarazili).

Stejně jako v mnoha afrických zemích ani v Senegalu nejsou ideálem krásy evropské vychrtliny s 175 cm 50 kg. Je to přesně naopak. Být hubený je známka chudoby. Pro Senegalku je nejdůležitější mít pořádný zadek! Tohle si pánové a dámy nedovedete představit. To totiž jen tak neuvidíte. To co se my, české holky krev a mlíko, snažíme zamaskovat, to Senegalky zvýrazní jak to nejvíc jde a jsou na to patřičně hrdé. Často jsem jim záviděla. Tyhle ženy milují svá oblá těla a my jsme nuceny svoje křivky téměř nenávidět a snažit se jich zbavit za každou cenu.

Bohužel nemám mnoho fotografií na kterých jsou Senegalky. Nerady se totiž fotí. Zde zveřejňuji těch několik, které se mi podařilo zachytit.

Co vidím dnes z okna

Karjalanpiirakka aneb moje prokletí

Je to již více než dva roky co mi byla zjištěna silná alergie na gliadin a kasein (česky: pšeničný lepek/ bílkovina obsažená v pšenici a bílkovina obsažená v kravském mléku).
Celé ty dva roky jsem se úspěšně vyhýbala všemu mléčnému i pšeničnému, protože jsem věděla jaké zlo to může napáchat. Ale stalo se co se stát muselo.

Když jsem přijela do Helsinek moje finská slovní zásoba nebyla příliš rozvinutá a ke své smůle jsem si zapoměla najít ve slovníku jak se řekne pšenice a mléko (pro mě naprosto nejnutnější slova- umím je už snad ve všech evropských jazycích). Můj průvodce Lonely Planet alergiky naprosto opomíjí (narozdíl od vegetariánů), nicméě jsem se v něm dočetla, že jedno z nejlepších finských jídel jsou Karelské pirožky (finsky karjaalanpiirakka)- pečivo ze žitné mouky plněné rýží. Znělo to jako ideální kombinace. A tak jsem si jich pár koupila...


...tak úchvatné pečivo jsem nikdy nejedla. Je to dokonalost sama! (blonďatá poznámka: a navíc to má jen 700KJ na 100g :-D)

Později jsem se naučila, že to čemu se mám vyhýbat jako čert kříži se řekne vehnäjauho a maito. Svět by nebyl dostatečně krutý, kdyby se obě tyto složky v karolském pirožku nevyskytovaly.
Pro mě již však bylo pozdě. Karelským pirožkům jsem podlehla. Spoléhala jsem na to, že tam té pšenice dávají jen maličko, takže by mi to nemělo ublížit. Evidentně v těch posledních pirožcích které jsem snědla na pšenici nešetřili. No a tak jsem ublížená. A je mi špatně.

Nikdy jsem neměla problém držet tuhle pitomou dietu. Sice mě štvalo, že už nikdy neochutnám opravdovou pizzu, koblihu ani jakékoli jiné pečivo a cca 80 procent potravin v běžných obchodech mi je zapovězeno, ale vždycky jsem vydržela. Naprosto jsem nechápala ty, kteří s dietou nevydrží, kteří vzdají ten nekonečný boj a i za cenu neustálých bolestí a předpokladu že se nedožijí příliš vysokého věku, prostě pšenici jíst budou. Teď už jim možná rozumím.

Ikdyž mi teď mizerně a mám bolesti, nejsem si úplně jistá jestli ty poslední karelské pirožky co jsem snědla byly moje opravdu poslední. Je to boj.

Filmy, které je fajn vidět

Chicago
Vykoupení z věznice Shawshank
Arizona Dream
Pulp Fiction
Nauka o snech
Pravidla moštárny
Frida
Hodiny
Život je krásný
Vše o mé matce
Amores Perros
Špatná výchova
Svůdná krása
Parfém - příběh vraha
Requiem za sen
Zákon touhy
Černá roucha
Co jsem komu udělala
Delikatesy
Ženy na pokraji nervového zhroucení
Kika
Květ mého tajemství
Na dno vášně
Absolvent
Město bohů
Paříži, miluji tě
Matador
Milk
Pianista
Smažená zelená rajčata

Summa summarum

Tak jsem zjistila, že je tomu již rok co jsem začala psát na blogspot. Napsala jsem za tu dobu pár desítek příspěvků, z nichž na světlo blogu vešla přibližně třetina a z té třetiny se dožila dnešního dne necelá polovina. Když si vzpomenu na svá středoškolská léta, konkrétně na hodiny matematiky, vyjde mi, že vy si můžete nyní přečíst pouze přibližně šestinu toho co píšu když se a) pro něco nadchnu, b) nudím, c) nemůžu spát, d) mám kocovinu.

Tenhle blog je vlastně jediný deník/ zápisník, který jsem vydržela vést déle než tři měsíce, což s sebou nese tu výhodu, že se můžu ohlédnout. A když se teď za sebe ohlížím dochází mi jak strašně moc se toho událo a možná i změnilo. A také vidím jak dopadly ty věci, které mě kdysi nadchly. No skóre je pro mě překvapivě dobré!

Takže rekapitulace

1) Po Islandu se mi stýská pořád, skřítkům jsem na parapet rozinky ale nikdy nedala (což je způsobeno především faktem, že střešní okna v mém pokoji parapet nemají). Mám, ale takové podezření, že se mi vrací ono dobrodinní, které jsem učinila v Reykjavíku.

2)Věřte tomu nebo ne, ale já se fakt naučila francouzsky!!! Tedy nedá se říct, že bych zvládala francouzštinu dokonale, ale v únoru jsem složila první DELF (nic moc, příští rok jedu na vyšší level) a hlavně v důsledku několika týdeního pobytu v Senegalu s mým osobním francouzem (onen kluk s nejkrásnějšíma očima co jsem ho potkala na Islandu) jsem schopna nyní konverzovat francouzsky víceméně bez jakýchkoli problémů. A co víc: hodně francouzů mi řeklo, že mluvím dobře francouzsky. Co víc si můžu přát? (umět česky třeba- tímto se omlouvám za těch několik set až tisíc hrubek, kterých se tu dopouštím)

3) Plán z letošního ledna se mi moc splnit nepodařilo. Pouze jsem viděla naživo Ska-p (což není marný) a byla jsem na Jednom světě (kam jsem měla lístky zdarma, což taky není zlý)

4)Z mých vysněných a budoucích cest se mi podařilo uskutečnit hned dvě naprosto zásadní
- léto jsem strávila v Senegalu
- nyní mrznu 4 měsíce ve Finsku
a jako bonus: na skok jsem byla v Pobaltí (a od té chvíle vím, že se tam prostě MUSÍM vrátit)

5)Má touha stát se polyglotem má také své pokračování. Opravdu se učím finsky, opravdu mě to baví a myslím si, že mi to i docela jde. Co se ruštiny týče naučila jsem se azbuku a jeden den jsem strávila s rusem co neuměl anglicky a při té příležitosti mi došlo, že učit se rusky není zas tak nutné, protože přeci jen se nezapře že naše jazyky mají něco společného. Wolofsky jsem se nenaučila nic víc kromě pozdravů, to samé zvládám i ve fulbštině. Na pobyt v Africe to stačilo:-D

6) Ten debilní očkovací průkaz jsem nakonec nevyřešila, ale nakonec to ani nebylo potřeba.

7) Podařilo se mi vyplnit všechny formuláře, získat všechny podpisy a ano odjela jsem a jsem právoplatný ERASMÁK!


Toť z mého blogového života vše.

Jsem zvědavá co sem napíšu za rok:-)

První sníh

Dnes jsem si při přednášce kreslila do sešitu sněhové vločky. Není to zas tak něco výjimečného, protože od té doby co studuji na Lapin Yliopisto, která má ve znaku to, čemu říkám dokonalá sněhová vločka, je vlastně kreslím pořád (tedy alespoň při přednáškách). Tentokrát však mé vločky dostali nový rozměr. Náhle jsem je viděla poletovat všude kolem. Nebyl to jeden z mých běžných denních snů. Sněžilo doopravdy. Sice jen chvíli, na zemi nezůstala ani jedna vločka, ale teplota venku mě přesvědčila že se mi nic nezdá.


Je konec září. Laponská zima se začíná hlásit o slovo.

Fotit se každý den

Pokud chcete strávit několik minut svého života něčím nesmyslným doporučuji vám shlédnout následující videa.

Tenhle týpek to všechno začal, když se každý den po šest let fotil a pak to prásknul na youtube. Nikdo ho ale nikdy nepředčí.



A tenhle má ještě víc psycho oči.


Tohle je super sladěný s hudbou.


Pro probuzení mateřských pudů...


Chachacha!Nejvtipnější šílenost za posledních x měsíců. Nebo jsem možná jen já divná, když jsem se u toho smála jako blázen.


Trochu jiné pojetí, ale o nic méně super.

Z babiččiny zahrádky

Jak už se do Laponska vkrádá zima a mráz pomalu zalézá za nehty, ve snaze uniknout chladu se probírám fotografiemi z léta.











Letos jsem dostala nový fotoaparát a toto byly mé první pokusy s ním. Mimo to jde i o první makro, které jsem kdy fotila. Přiznávám, že nefotím příliš ráda, protože mám pocit, že fotografie nikdy nedokáže zachytit můj pocit, který z daného předmětu či situace mám a tak mi spíše přináší zklamání. K fotografování jsem stvořena zkrátka nebyla. Ale zkusit se má vše.