27. 3. 2009

Francouzské filmy III

Bienvenue chez les Chtis!


Naprosto parádní snímek, doporučovaný mi všemi žábožrouty. Je to komedie postavená na šišlavém přízvuku severofrancouzů z okolí Lile- říká se jim chtis a proto jsem se bála, že tomu nebudu rozumět. Moje obavy byly zbytečné, film jsem shlédla i bez francouzských titulků, rozuměla jsem nadprůměrně dobře a strašně jsem se u toho nasmála. Naprosto doporučuji každému.
Celkově: ***** paráda
Jazyk: *****
pozn. tento film je opravdu potřeba vidět v původním znění, titulky a nedejbože dabing nedokáží interpretovat onen skvělý humor.


La Grande bouffe

(Velká žranice)
Kritikou velice kladně přijímaný snímek a mnou též. Většině společnosti se však, obávám se, nebude líbit, protože je dosti nechutný. Celý film pojednává o tom, že čtyři muži se rozhodli spáchat sebevraždu ujezením se k smrti. A také tak činí. Uzavřou se v krásné velké vile, zásobí se obrovským množstvím surovin a pak jen vaří a vaří a jí a jí a jí a jí. A rozhodně ne s mírou. Brzy se rozhodnou si to umírání zpříjemnit a pozvou si mezi sebe dívky lehčích mravů a jednu sympatickou učitelku labužnici. Lehké ženy po pár dnech provozu nejstaršího řemesla a přecpávání se s hrůzou prchají a zůstává jen ona učitelka, která se lehčích mravů nijak neštítí. No a pak jen jí, jí, jí- teda spíš žerou, žerou, žerou, občas souloží. Nakonec však všichni svůj strašlivý cíl postupně splní.
Když se na to člověk dívá musí pozvedávat obočí, přemýšlet o tom, jestli má zvracet nebo ne a občas si zakrývat oči.Nicméně myslím si, že stupeň nechutnosti mohl být i mnohem vyšší (kdyby se to dělo v reálu jsem si jistá, že by to došlo do mnohem zrůdnějších rozměrů).
Nemůžu říct, že by se mi film líbil, nic hezkého na něm opravdu nebylo, ale velice mě zaujal. Námět i zpracování jsou téměř dokonalost sama.

V zajetí retouchovaných "žen"

Nedávno jsem shlédla dokument Ženy pro měny, který se věnoval tématu o který se mnoha žen týká. Mě tedy určitě.

Je těžké cítit se krásná taková jaká jsem, když kamkoli se podívám- na internetu, v televizi, v reklamách, novinách a časopisech (tam hlavně) na mě číhají dokonalé "ženy" s opálenou pokožkou, pevným štíhlým/vyhublým tělem o rozměrech, které to moje má šanci dosáhnout jen při vyoperování několika žeber, zmenšení pánve a prodloužení kostí stehenních. Ty "ženy" mají perfektní pleť bez jediné chybičky a vrásečky, krásné pidi nosánky, zuby jak čínský porcelán. Kulatá, nepovislá ňadra, hladká stehna a zadeček bez nenáviděných ďolíčků.

Problém je v tom, že tyto "ženy" v reálu neexistují, ale my se jim přesto snažíme podobat. Snažíme se být krásné jako ony. Snažíme být takové jaké být nemůžeme. Vždyť není žádné tajemství, že existuje retouch, upravit obličej člověka tak aby najednou vypadal víc sexy dokáže v photoshopu i naprostý počítačový antitalent (já). To na co se díváme (a čemu se snažíme podobat) je pouhé dílo maskérů a toho, kdo si umí s photoshopem pohrát.

Přesto ale děláme všechno v honbě za retouchovanou iluzí. Mažeme se krémy a gely od hlavy až k patě (bez nadsázky), na obličej zkrášlujeme barvičkami, podstupujeme různé procedůry.
A kosmetické firmy si mnou ruce. Radost mají i plastičtí chirurgové. Radost mají psychologové (ordinace se plní).

Máme však radost také my?

20. 3. 2009

Pod libeňským mostem

V Praze existuje několik míst, kde se dá překročit práh času či reality. Někdo o nich ví, někdo si je neuvědomuje, ale jsou tu.

Jedno z těchto míst leží někde mězi Palmovkou a Vltavou a já se tam často vydávám.

Když se vydáte od divadla na palmovce směrem k řece za nedlouho dojdete k plotu z modrého plechu. Budete pokračovat podél plotu, doleva až uvidíte velkou otevřenou bránu. Jakmile jí projdete octnete se TAM- v jiné realitě! Ve světě kde musíte kličkovat mezi kalužemi, kde nikdo nemluví, kolem stojí jen staré nepoužívané loděnice. Ty budovy ve mně budí hrůzu- děsím se kdy ty ošklivé a většínou již dávno k ničemu nesloužící konstrukce spadnou.

Nejvíce mě ale děsí zdejší bazary nábytku. Nikde jinde v republice jich není koncentrováno tolik jako právě pod libeňským mostem. Kdykoli do některého z nich vkročím jsem náhle v úplně jiné dimenzi.

Bezcílně bloudím mezi skříněmi a představuji si kde předtím asi stály, komu sloužili, co v nich bylo. A jsou dvě věci, které mě děsí. První z ních jsou postele-bála bych se mít postel z bazaru. Bála bych se spát na posteli na které předemnou už někdo několik let spal, bála bych se jeho snů. Přemýšlím o tom, proč se někdo těch postelí zbavil. Co se asi na nich odehrálo? Kolik lidí na nich spalo, kolik lidí se na nich milovalo, kolik bezesných nocí na nich kdo prožil? Co když se v bazaru ocitla jen proto, že ten, kdo na ní spával již není? Co když naposledy vydechl právě na ní.... ne nemohla bych mít postel z bazaru...

Tou druhou děsivou věcí jsou zrcadla. Možná jsem jen v dětství příliš mnohokrát slyšela pohádku o Sněhurce, nebo jsem četla příliš často Alenku v říši divů. Možná mám jen příliš velkou fantazii. Ze zrcadel jde strach a největší strach jde ze zrcadel, která jsou v bazarech pod libeňským mostem.

Dostat se z této pozměněné reality není tak snadné jako se do ní dostat. I po opuštění Libně, Palmovky, Holešovic ten zvláštní pocit přetrvává. Potkávám staré pány v buřinkách, stojí na rohu a čekají na své dámy s bílými vlasy a rudými rty. Snažím se ignorovat kluky, kteří jakoby právě utekli z plátna kina ve kterém se právě promítal diskopříběh.

Naposledy mě vrátil zpátky do reality až zvuk porcelánového kalíšku (mého bazarového úlovku) dopadajícího na dlažbu před světozorem. Zvuk ostrý jako břitva, nečekaný a jasný jako blesk z čistého nebe.

Kalíšku se nic nestalo (zázrak?) a já se navrátila zpět do mého skutečného, rychle kvapícího života.

19. 3. 2009

Francouzské filmy II

Pokračuji ve sledování a hodnocení:


A la folie...pas du tout

(Má mě rád nemá mě rád)



Další film s Audrey Tautou a rozhodně nejpodivnější.
Přebal dvd vypadá jako by šlo o ten nejromantičtější film, chtěla jsem něco odpočinkového tak jsem po tom sáhla. A romantický film to opravdu byl- asi tak prvních 30 minut, kdy se vše odehrávalo tak jak to viděla mladinká, zamilovaná Angelique. Pak se vše náhle změnilo o 180° a najednou jsme vše viděli tak jak se to odehrávalo ve skutečnosti. Opravdu psycho. Film, který hodně překvapil. Audrey sice může někomu stále připomínat Amelii, rozhodně v té první polovině, nicméně si myslím, že tento film jí pomohl aspoň trochu se zbavit té věčné Montemartrovské nálepky.
Celkové hodnovení: ****
Jazyk:**** téměř bez problému, aspoň pokud znáte zamilovaná slovíčka a pár nadávek

Hors de prix

(Nejsem na prodej)



Teď asi vyjde finálně najevo moje posedlost vidět všechny filmy, ve kterých hraje Tautou (přitom vlastně ani nevím proč). Lehká komedie o jedný hrozný potvoře a muži, který se do ní bezhlavě zamiluje. Trochu bizarní, ale fajn. Nicméně jsou lepší filmy a je jich docela hodně.
Celkem: **
Jazyk: ** asi jsem byla moc unavená, když jsem se na to dívala
La France
(Francie)



Tento snímek jsem viděla loni v rámci Festivalu francouzského filmu a litovala jsem 80Kč, které jsem utratila za lístek. Fakt jsem se hodně nudila.Omluvou je, že to byl opravdu nízkorozpočtový snímek, ale přesto...mohlo by to být lepší. Scénář je hodně divnej, hodně nereálnej, spíš taková drsná pohádka z války. Často jsem se v ději ztrácela. "Kdyby aspoň ta herečka byla nějak pěkná" posteskli si kamarádi cestou z kina. A hudba byla taky děs.
Nedávno jsem však četla, že tento film vyhrál na nějakém festivalu nějakou cenu...no tak nevím...možná tom jen nerozumím.
Celkově:*
Jazyk: nevím dívala jsem se na to s českými titulky, takže nemohu hodnotit.


L'Instinct de mort
(Veřejný nepřítel č. 1)



Kvalitní snímek, skvěle natočené, ještě lépe zahrané. Pro mou křehkou duši však příliš násilné. Ve chvíli, kdy rozpárali a za živa pohřbili jednoho bídáka jsem litovala, že plátno je tak velké a já nemám kam uhnout očima (zavřít oči, zacpat si uši a sklopit hlavu mi přišlo v kině přeci jen trapné). Pořád jsem doufala, že ten zloduch konečně umře, ale na konci filmu jsem zjistila, že to má ještě pokračování, ve kterém se vesele vraždí dál. To si, ale nechám ujít.
Celkové hodnocení: **** je to vskutku dobrý film, ne však můj šálek kávy
Jazyk: ** jde to (snažila jsem se ignorovat titulky)

16. 3. 2009

Filmové interiéry- mé oblíbené

Chovám v sobě již poměrně dlouho určitý cit k designu interierů. Jednu dobu jsem tento obor i chtěla studovat, ale střízlivě jsem došla k závěru, že nepatřím k těm nejtalentovanějším jedincům a vydala jsem se jiným směrem. Nic mi však nebrání v tom slintat při pohledu na určité interiéry a kochat se.
Jen kvůli nábytku jsem schopna dívat se na film několikrát.

Moje oblíbené:
  • Ložnice a předsíň v bytě Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě





  • Čokoládovna Viane Rocher ve filmu Čokoláda.
  • Ložnice Amélie Poulain ve filmu Amélie z Montmartru.
  • De facto všechny interiery ve filmu Hrdina.
  • Postel a vana v letním sídle ve filmu Sedmý hřích (ono toho vlastně ani o moc víc vidět není).
  • Ve filmu Babel- byt hluché japonky.
  • Mechanický pomeranč- veškeré interiéry, mistrovské dílo.
  • Vodní postel ve filmu Střihoruký Edward- můj obrovský sen z dob dětství.

Francouzština hrou

Zde je pár odkazů ke zpestření učení se francais.

http://www.ccdmd.qc.ca/fr/jeux_pedagogiques/?id=74

http://www.cite-sciences.fr/francais/ala_cite/expo/explora/image/mona/index.php
http://home.datacomm.ch/baju/DMS/sentiments.html
http://www.pepit.be/exercices/primaire1/divers/spatial/VOCSPA01.html
http://www.pepit.be/exercices/primaire2/francais/vocabulaire/spatial/VOCSPA03.html
http://www.pepit.be/exercices/pourtous/musique/MUSIQ01.html
http://www.pepit.be/exercices/primaire2/francais/vocabulaire/motscoupes/MOCOUP01.html
http://www.tv5.org/TV5Site/publication/galerie-39-1-Les_virelangues.htm - naprosto dokonalý
a povinně: Avez vous deja vu? Na www.youtube.com

15. 3. 2009

Francouzské filmy

Vzhledem k tomu, že touha naučit se perfektně ovládat francouzštinu nepolevuje, rozhodla jsem se kombinovat učební postupy.

Francouzštinu mám ve škole, učím se jí sama doma, francouzsky mluvím s rodilými mluvčími, poslouchám francouzské písně, překládám si je a nyní jsem se začala dívat na francouzské filmy.

Zeptala jsem se několika francouzů, jako filmy by mi doporučili a také jsem jich pár shlédla na základě vlastního výběru.

Chtěla bych je tu nyní všechny trochu zhodnotit. Zaprvé jejich kvalitu, nebo spíše jak se mi líbili (nejsem žádný filmový kritik, ale myslím si, že jisté cítění mám:-)) a taktéž jejich srozumitelnost pro někoho kdo se jazyk učí.

Postupně budu doplňovat.

Le Fabuleux Destin d'Amelie PoulainAneb Amélie z Montmartru. Kdo by tenhle nádherný film neznal. Mému oku lahodí a mé srdce plesá. Jediné co nemám na filmu zas tak moc ráda, je ale vlastně na něm to nejdůležitější- nemám moc ráda Amélii. Přijde mi příliš vzdálená a svým způsobem chladná. Má to být děvče mimo realitu a taková vskutku je. Pro mě však až příliš mimo. Na filmu se mi líbí především jeho vizuální stránka. Celý je červeno- zelený a to je pro milovníka komplementárních barev prostě požitek, je plný skvělých kreativních nápadů- trpaslík na cestách, album fotografií z automatu, drobné radosti. Moje naprosto nejoblíbenější část filmu je ta se kterou se nejvíce dokáži ztotožnit je chvíle, kdy je Amelie tak nešťastná, že se úplně rozplyne v slzách- přesně takhle jsem se už cítila mnohokrát. Na tento film bych se mohla dívat tisíckrát a možná ještě budu.
Celkové hodnocení:***** nelze nevidět
Jazyk : *** neobsahuje příliš mnoho komlikovaných dialogů ani těžkých a neobvyklých slovíček, dá se sledovat bez fr. titulků

Je vous trouve tres beau
(Ó, jak jsi krásný)
Film o typickém francozském farmáři, který ovdoví a jelikož mu chybí doma ženská ruka, rozhodne se pro netypický krok. Navštíví mezinárodní seznamku, pro francouzské muže a chudé dívky z východu, které doufají v lepší osud v náručí západního boháče. Odjede do Rumunska a s sebou si přiveze ženu o které předpokládá, že se postará o něj a o chod farmy.Všechno se však zamotá více něž by kdokoli tušil, ale nakonec vše dopadne tak jako v pohádkách. Dobře.
Milý, úsměvný film, ovšem nic bez čeho bych si nedovedla představit svůj život.
Hodnocení: ** vidět, ale jednou stačí
Jazyk: ** spousta delších dialogů, výhodou je, že v hlavní roli není rodilá mluvčí která mluví pro ty, kteří se jazyk též učí, velice srozumitelně. Radši ale s titulky.

L'Auberge Espagnole
(Erasmus a spol.)


Film pro mě a všechny co strávili nějaký čas v cizině s "takycizinci" z jiných zemí. O všude panujícím bordelu- v papírech, ve věcech, v životě, ve vztazích...
Tento film mě nadchnul a v kombinaci s Romainem Durisem ( je prostě k sežrání!!!) patří mezi filmy, které musím vidět zas a zas.
Celkové hodnocení: ****
Jazyk: ** Větší část filmu není francouzsky a to co francouzsky je se dá zvládnout, ale opět- titulky, titulky, titulky


Persepolis




Skvělá práce! Animovaný film pro dospělé, vypráví o životě iránské novinářky Marjane Satrapi. V podstatě celé černobílé, zajímavé a originální. Ráda bych si přečetla komix.
Celkově: *****
Jazyk: *** dá se to zvládnout

Paris, je t'aime
(Paříži, miluji Tě)

Soubor 18 krátkých povídek o lásce v Paříži a k Paříži. Některé příběhy jsou skvělé, jiné méně, celkový dojem je však velice dobrý. Je to jeden z filmů, který udělá radost snad každému, pro každého něco má. Má nejoblíbenější povídka ie Faubourg Saint-Denis.
Celkově: ***/**** záleží na konkrétním příběhu. Stojí za to vidět.
Jazyk:** jak kdy

Blanche
(Blanche, královna zbojníků)
Děs a hrůza! Nejhorší odpad co může být. Bezkonkurenčně nejhorší film co jsem kdy viděla. V mé mysli uvízla scéna kdy chodí Ludvík XIV po pokoji se zapálenou svíčkou v zadku. Tragédie
Celkově: nula jak vyšitá a možná i hůř.
Jazyk: nevím, byla jsem tak omráčena tím co jsem viděla, že netuším nic

Kdybych mohla...


...chtěla bych umět mluvit všemi těmito jazyky:

Finsky- myslím si, že v Evropě snad není lepší jazyk- je dostatečně šílenej aby odpovídal mému standartu a zní tak dobře, že se dá považovat za krásný, je strašně těžký, takže ten kdo ho ovládá se může cítit jako machr. Zároveń je ale téměř k ničemu se ho učit, protože každý Fin umí anglicky

Hebrejština- to je dle mého názoru dost jedinečnej jazyk, taktéž je zbytečné se ho učit. Prý je i dost těžkej. Mému uchu ale dost lahodí.

Islandština- další pěkný jazyk, který je naprosto zbytečné se učit. Mluví jím jen 300 tisíc lidí. Prý je to nejčistší evropský jazyk, protože se za posledních tisíc let v podstatě nezměnil. Islanďani si můžou proto pořád přečíst Eddu v původním znění a taky to dělají.A já jim to závidím. To my bychom si se středověkou češtinou ani neškrtli.


Rusky
- tenhle jazyk nemá v čechách moc zastánců a všichni víme proč.Nicméně myslím si, že umět ho může být jedině plus. Zvlášť když člověk chce cestovat po střední asii a rusku. Navíc není pro nás ani moc těžký. Jak jednou zvládnete azbuku máte zpoloviny vyhráno. A já azbuku už umím:-)

Španělsky- protože až budu cestovat tak se to může dost hodit, ve španělsky mluvících oblastech si s angličtinou ani francouzštinou moc neškrtnu. A taky bych chtěla vědět o čem zpívají Ska-p.
Zatím znám tyhle slovíčka (který jsem pochytila od španělů co sama znám)
joder, guapa, puta,hola, muchos besos, chica checa, bonita :-D

Vietnamsky- chtěla bych ve vietnamu strávit aspoń několik měsíců. Raciální původ toto mé přání nemá.Vietnamština se prostě bude hodit.

wolofsky- wolofština je jazyk wolofů, obyvatel Senegalu, Gambie a dalších několika zemiček.
Takto by vypadal možný rozhovor mezi mnou a náhodným senegalcem

Senegalec:Assalaamaalekum !
Já: Maalekum salaam !
S.Naka nga def ?
J:Maa ngi fii rekk.Naka mu demee?
S:Mu ngi dox! Jërëjëf! Naka nga tudda?
J.Maa ngi tudda Anna.
S.Ndax yagg na fii?
J:Deeded, yaggul fii, berki-demb la ňow.
S: Ba beneen yoon.

Zajímavé jsou v tomto jazyce číslovky. Hlavně když si vzpomenu jak jsem si myslela, že je má francouzština těžký.
Např 1969- junni ak juróom-ñeenti téeméer ak juróom-benn-fukk ak juróom-ñeent


Ale jak to tak bývá...kdyby bylo kdyby...

5. 3. 2009

Prehistorický očkovací průkaz

Je s podivem s kolika překvapivými věcmi se může člověk ještě v dnešní době setkat.
Jeden takový podivný zážitek mi přichystal včerejší den.

Ráno jsem jela do Centra cestovní medicíny ( kdo tam už někdy byl tak si určitě vybaví velice vtipného pana doktora), abych se nechala očkovat proti žluté zimnici a mohla jsem konečně zažádat o vízum do Senegalu. Nakonec jsem dostala injekce dvě a mezinárodní očkovací průkaz navrch. Bohužel však vyšel na povrch jeden důležitý a mnou ignorovaný fakt- nemám český očkovací průkaz,neboť se mi podařilo ho ztratit někde na cestě mezi Yellowstonem a Kansas city a kdykoli jsem pak své praktické lékařce říkala, že chci duplikát, tak se z toho vykecala.

Tentokrát jsem se však rozhodla jít tvrdě na věc.Vydala jsem se tedy směrem Poliklinika Zahradní město. Sestřička mi řekla, že duplikát prostě udělat nejde. Že se to prostě nedělá. To jsem jí teda nevzala a trvala jsem na tom, že to je blbost a že ten "očkovák" potřebuju.

Sestřička na pár minut zalezla do ordinace aby se poradila s doktorkou. Pak vyšla ven a sdělila mi, že fakt neví jak by to mohly udělat, že ani nemají ten formulář a že mi to napíšou normálně na papír a že to neudělají hned a že mě to bude stát tak 150Kč. To se mi příliš nezamlouvalo a tak jsem se vydala hledat někoho kdo by mi mohl dát nový očkovací průkaz. Logicky jsem tedy zamířila na dětském oddělení.
Po chvíli čekání jsem se dostala do ordinace a mým potřebám bylo vyhověno. Za 60kč jsem "dostala" očkovací průkaz.

A tehdy nastal šok.

Držela jsem v ruce stejný očkovací průkaz jako byl ten předchozí, který jsem dostala v roce 1987! I s krásným znakem ČSSR a rokem narození předtištěným na 19__ . Než jsem vycouvala z čekárny nezmohla jsem se na otázku, co že mi to vlastně dali. Očkovací průkaz mám, tak bych měla být ráda. Za malou karičku ze zažloulého papíru je 60kč cena vskutku vysoká, zvláště s přihlédnutím k faktu, že nový mezinárodní očkovák (se znakem čr)stál 100Kč i s vyplněním od lékaře, ale kvůli šestipětkám se svět nezboří (ale mohla jsem za to dvakrát navštívit mou doktorku:-)). No možná je v tom započítaná historická hodnota.

Přemýšlím teď nad následujícím:

- jak je vůbec možné, že lékaři mají v ordinacích průkazky z Husákových dob
- jak vypadá nový očkovací průkaz z dob po sametové revoluci
- jaká je reálná hodnota toho očkovacího průkazu
- nebylo tý doktorce trapný mi něco takovýho prodat
- jsem opravdu jediná kdo ztratil očkovací průkaz

Bohužel nemám teď foťák, ale jen co se mi dostane do ruky, tak všechno zdokumentuju.