6. 10. 2008

Mé francouzské patálie

Francouzština je krásný jazyk. Ale zatraceně těžký. Obdivuju ty kteří se ho zvládli naučit. Mě to totiž příjde téměř nemožné.

Povím vám můj dojemný příběh,který zatím nemá konce. O mně a francouzštině.
Alors, všechno začalo před dávno předávno, přesně řečeno na konci sekundy, kdy jsme dostali do ruky papír kam jsme měli napsat jaký cizí jazyk se budeme od příštího září učit. Na výběr byla francouzština, němčina, italština a ruština. Na ruštinu se přihlásil jeden člověk. Jak už to bývá v demokratické zemi jednotlivci toho příliš nezmůžou, rozhoduje většina.Tudíž se nám seznam trochu zkrátil.

Jasno jsem měla v jedné věci.Nechtěla jsem se učit znovu od začátků němčinu, kterou jsem v té době docela slušně ovládala, tak mi tedy na seznamu zbyla francouzština a italština.

Nastalo tvrdé rozhodování. Abych měla jasněji udělala jsem ihned třídní anketu, zda jsou hezčí francouzi nebo italové. Hlasovala jsem pro italy (zde je vidět jak se člověk mění, teď bych dala hlas francouzům:-)) a italové nakonec i celé hlasování vyhráli. Rozhodla jsem se tedy pro italštinu.

Bohužel jsem se však také stala onou menšinou, která se musí vstřebat do většiny ať chce či nechce.Nutno dodat, že své udělali také rodiče, kteří ve mě již v té době viděli eurokomisařku sídlící v bruselu. Francouzština tedy byla vyhodnocena jako jazyk pro můj život užitečnější než italiano- una lingua facile e molto bella. Tak jsem tedy začala s francais- langue difficile.
Přesto jsem se na francouzštinu strašně těšila, líbilo se mi jak zní. Sice mě někdo strašil s gramatikou ale tomu jsem já nevěnovala pozornost.


Pak jsem se však začala francouzštinu učit a mé nadšení opadlo. Zklamalo mě, že učitelka považovala mé , dle mého názoru nádherné, francouzské errrrr za ne příliš dokonalé a pořád mě opravovala, což bylo pod mou hrdost. No a tak jsem se na francouzštinu vykašlala a tři roky jsem o jejích hodinách pravidelně vypla(tímto však nechci obviňovat naši francouzštinářku, která je jinak výborná profesorka, jde spíš o mou lenost).

Pak jsem odjela do států a protože jsem přešla na english, tak veškeré ostatní jazyky šly stranou.
O rok později jsem se musela k francouzštině vrátit a šlo to těžko.Dřela jsem neuvěřitelně a světe div se docela mi to šlo.Navíc jsme měli naprosto úžasnou učitelku odkudsi z Tábora, která si však ke konci roku vzala svého milého, začala s ním budovat hnízdečko lásky a na nás, její milované studentky, se vybodla.

V posledním roce jsme dostali novou učitelku. Sice strašně milá osoba, ale jako vyučující k ničemu.Chvílema jsem přemýšlela jestli se ve volném čase nevěnuje třeba uspávání hadů, protože na nás takhle rozhodně působila.Takže tragédie. Já nad svou francouzštinou zlomila hůl a rozhodla se jí říct navždy sbohem a oprášit mou německou slovní zásobu.

Co ale čert nechtěl:-)
Na islandu mi přišel do cesty kluk s těma nejkrásnějšíma očima a mluvící onou podivnou nenaučitelnou řečí. A jak jsem začala apprendre francais. Letní kurz pro falešné začátečníky byl blaho.Neustálý přítok mailů ve francouzštině taky udělal své. Dnes jsem byla poprvé na francouzštině na mojí fakultě. Do tří let musím složit z francouzštiny zkoušku.

Já se ten jazyk prostě naučím!!!!

30. 9. 2008

Drobné radosti

Kdysi jsem udělala seznam věcí, takovejch těch drobnejch radostí, který pomůžou člověku přivodit si aspoň iluzi štěstí, nebo aspoň zvednou náladu.V podstatě jsou naprosto k ničemu, aspoň co se praktického využití týká, ale je fajn je znát.
Bohužel sešit do kterýho jsem to tehdy napsala někam zmizel. Buď se skrývá někde v útrubách skříní či šuplíků v mém pokoji, nebo jsem ho v rámci boje za třídění odpadu hodila do modrého kontejneru a teď se jeho kousky stali součástí kartonů a krabic.

Dost z toho si ale pamatuju. Patří sem:

  • sbírka nějakých blbůstek- já sbírám koupací gumový kachničky- vždycky mě strašně nadchne když nějakou novou někde objevím. Pak mám taky sbírku krabiček na čaj. Ta ovšem praktické využití má- ukládám v ní ty tuny čaje, který piju.
  • nošení veselých ponožek a podkolenek. Je pravda, že tohle nemůže dělat každý a vždy.Jsou okolnosti kdy se to příliš nehodí. Ale mělo by být pravidlem mít aspoň jeden takový pár a nosit ho aspoň občas. Je to zdroj pozitivní energie od nohou:-)
  • pití dobrého čaje. Myslím, že je to i podle nějakýho rozboru dokázaný, že čaj přináší lepší náladu. Po letech mých praktických zkušeností s pitím čaje musím jen souhlasit. Doporučuju pai-mu-tan aneb bílou pivoňku. Je to ta nejlahodnější chuť.
  • čtení knížek. To někdy sice může člověku přinést frustraci.I to se občas stává. Ale myslím, že i to pak ve výsledku vede k něčemu dobrému. Když si však člověk vybere správně dobrá knížka dokáže člověku změnit náhled na světk mnohem pozitivnějšímu. Do seznamu fajn knížek se pustím časem.
  • kreslení mandal. Neznáte? Je to jedna z nejlepších relaxačních technik.Je celkem nenáročná. Pro začátek stačí pastelky, šablony mandal (najde se na netu) a čas.Já s tím začala před pár lety, když jsem měla špatný období.Od tý doby se mandalám věnuju pravidelně.
  • fajn hudba. To snad ani nemusím říkat. Když si člověk dobře vybere, hudba dokáže změnit náladu o stoosmdesát stupňů.
  • inteligentní plastelína. Nechci tu dělat reklamu, ale takhle věcička je prostě naprosto super. Člověk se s tim vyblbne. Jsem schopná si s ní hrát hodiny a je mi dobře. Je to fakt největší odbourávač nervozity a stresu. Měla jsem jí s sebou u maturity i u všech zkoušek:-)

Stýskání a skřítci

Posledních pár měsíců jsem v takovym divnym rozpoložení. Jsem v takovym stavu čekání...čekání na to, že se třeba něco stane. Něco velkýho. Nevim co. A čekám, že se to stane nějak tak samo od sebe.

Začalo to všechno asi když jsem si splnila životní sen a odjela na Island. Od tý doby jsem úplně mimo. Myslím, že mě tam očaroval nějakej místní skřítek, nebo elf (trolové myslim, že čarovat moc neumí). Když jsem byla na Islandu cítila jsem se jako...jako doma. Prostě jako někde kam patřím,kde jsem se měla narodit a žít tam. Do Čech jsem se narodila asi jen omylem.

A Island mi teď chybí. A to naprosto strašně. Nevím co s tím dělat aby mi přestal chybět. Odjet tam nemůžu a možná že ani nechci.Zošklivit si ho taky podle mě nejde. Aspoň mě ne.

Asi si prostě dám na okenní parapet nějaký rozinky a oříšky, tak jako to islanďani běžně dělají, a budu doufat, že tu kolem půjde nějakej hodnej skřítek a já si ho tím přikloním na svou stranu. Myslím, že moc lidí v evropě už tohle nedělá.No aspoň ve střední ne. Takže bych tim ty skřítky mohla třeba překvapit a nesmírně se jim zavděčit.

Otázka je, zda tu ještě nějací skřítci žijou. Jestli náhodou všichni nezdrhli na sever, kde je maj lidi radši.

No kdo ví.

Něco vám prásknu...

...na amíky!
Možná to víte, ale spíš asi ne...
Takže vězte, že každej americkej školkáček, školáček, školák i středoškolák každý všední den ráno, musí ve škole vstát, postavit se čelem k milované hvězdami poseté vlajce, dát pravou ruku na hruď a s láskou a vážností odříkat Pledge of the Allegiance.

I pledge allegiance to the Flag of the United States of America,
and to the Republic for which it stands,
one Nation,
under God,
indivisible,
with liberty and justice for all!!!!





Pro ty z vás co neovládají jazyk anglický, česky to znamená asi toto:

Slibuju věrnost Vlajce Spojených Států Amerických
a Republice kterou reprezentuje,
jeden Národ,
pod Bohem,
nerozdělitelný,
se svobodou a spravedlností pro všechny!

Dovedete si představit že bychom něco takovýho dělali my?
Přísahám věrnost vlajce České republiky a také České republice, jeden národ čechů, moraváků a slezanů, bezbožnej,kterýmu je celkem jedno zda bude rozdělenej či nikoli, s teoretickou svobodou a spravedlností pro všechny...
brrrr...