Vánočka

Na vánoce letos zůstávám ve Finsku. Věci úplně nevycházely ideálně, ale nakonec to vypadá, že se na mě obrátilo štěstí a nakonec nebudu slavit vánoce sama v prázdné studentské rezidenci. Byla jsem pozvaná do strašně fajn velké finské rodiny, která žije uprostřed zasněžených lesů.

Myslím si, že to bude dobrá zkušenost, prožít vánoce po finském způsobu.

Abych jim přinesla i kousek českých vánoc napekla jsem trochu cukroví- išlské dortíčky a vanilkové rohlíčky- když jsem u nich byla o víkendu. Nutno říct, že cukroví se vánoc nedožilo. Během půl hodiny bylo všechno snězené.

Cukroví za ta léta co pomáhám babičce už celkem zvládám, co jsem však ještě nikdy nedělala a pokládám to za důležitou součást vánoc je pečení vánočky.

U nás v rodině vánočky pekl vždycky můj dědeček (ano dědeček uměl vařit, péct atd a všechno naprosto skvěle) a byly to ty nejlepší vánočky na světě. Naprosto jsem je milovala. Hutné, těžké, sladké a plné mandlí.Ty jsem měla vždycky nejradši.

Nikdo jiný takové vánočky nedělal.

Dědeček už mezi námi není více než čtyři roky a zvlášť o Vánocích pociťuju jak strašně, strašně moc mi chybí.On i jeho vánočky.

A tak, s myšlenkami na dědečka, jsem se pustila do své první vánočky. Těžké, sladké a plné mandlí. Jen jsem neměla rum do kterého naložit rozinky a jediný alkohol po ruce byla jablková pálenka, takže ta vánočka bude trochu opilá (nic co by finům mohlo vadit:-))

Před upečením vypadala téměř dokonale:

 Naše finská trouba je však pěkně padoušská a věci do ní dané vždycky spálí na povrchu ale nedopeče uvnitř. Takže má vánočka dopadla takhle(no trochu mi ujel vršek,neměla jsem špejle na spojení). Tradá:

 

Doufám, že bude chutnat líp než jak vypadá:-)

Ale ať to dopadlo jakkoli, na svůj výtvor jsem hrdá.

Nikdo není dokonalý, já už vůbec ne a od první vánočky to ani nelze očekávat.

Konec hlášení.