Island část 1.

Jet na Island byl několik let můj velký sen, nakonec se mi ho podařilo splnit v červnu 2008. Měla jsem úspěšně po maturitě i po zkouškách na VŠ a tak mohli začít mé nejdelší prázdniny.

Na Island jsem se vydala jako dobrovolník islandské organizace Veraldarvinir- Worldwide friends a má práce měla být stavba jeskyně pro trola. Ano čtete dobře. Šlo o projekt známé islandské (jak jinak) umělecké skupiny Nordan Bal, kteří se rozhodli ve spolupráci s muzeem v Keflavíku, postavit pod mořským útesem jeskyni, kterou má sloužit jako domek pro trolí rodinu. Na projektu nás pracovalo celkem sedm, pět slečen, dva kluci- Magda (Polsko), Talia (Izrael), Lisa (Německo), Essie (USA), moje maličkost, Manjong (Korea) a Jarek (taktéž polsko).



Začnu, ale tak jak se má začínat, na začátku.
Z Prahy jsem vyrazila autobusem do dánské Kodaně, kde jsem měla asi 20hodin na přestup na letadlo do Keflavíku.Asi se divíte, proč jsem neletěla rovnou z Prahy.Inu jsem chudý studentík a takhle jsem ušetřila asitak 6000 Kč a ještě jsem strávila tři dny v Dánsku.
Cesta ale byla strašně únavná. Z prahy jsem vyjela přibližně v šest hodin večer a jak už to u mě bývá, příliš jsem toho přes noc nenaspala, před šestou ráno mě autobus vyplivl na jakési ulici v deštivé Kodani a pokračoval na své cestě do Norska a mě čekal celý den toulání se po dánské metropoli. Nejdřív jsem našla nádraží a do úschovny hodila krosnu a pak jsem se vydala na procházku městem. Naštěstí přestalo pršet a sluníčko už vyšlo. V šest hodin ráno je naprosto ideální čas pokud chce člověk fotografovat. Nikde nikdo. Kodaň byla moje. Obešla jsem si během pár hodin všechna významná místa. Bylo úžasné mít jen pro sebe majestátní budovu opery i slavnou malou mořskou vílu. Během mých toulek městem jsem potkala jednoho fajn černocha Zacha, který řídil městské autobusy. Odpoledne mě pak provedl městem a pak mi vysvětlil jak se dostat na letiště a jak tu fungujou vlaky (v dánsku se příliš neobtěžujou cokoli překládat do angličtiny). A pak v noci hurá do letadla a na Island!

Když jsem po půlnoci přistála, fakt jsem plakala radostí. To přistávání bylo dokonalý. Na Islandu je totiž v létě pořád světlo, takže jsem mohla sledovat celou tu nádheru shora....jeden z mých nejestetičtějších zážitků.

Do reykjavíku to bylo cca 50 km. Chvíli jsem bloudila než jsem našla ubytování. Asi ve dvě hodiny ráno jsem zaťukala na dveře na Skipholtu a vrhla se do náruče těm co je otevřeli.

Že to otevření dveří bude pro mě osudové mě tehdy nenapadlo.

To be continued




View Larger Map