Kudy se ubíraly mé kroky II

Z Kedougou jsem dále pokračovala na sever, k hranicím s Mauritánií až do města Matam, kde jsem strávila dva týdny.

Tato oblast není prilis zajímavá. Spadá již pod Sahel, což je dle mého názoru druhý název pro peklo. Všude je jen písek a prach a jen v období dešťů se to tam trochu zazelená. V květnu běžně teploty dosahují k 50 stupňům, já jsem přijela když už se teploty pohybovali "jen" lehce nad 40°C ale za to už na mě každý večer čekaly roje moskytů. Obcas bylo krasne projet se po okoli a divat se na temer nekonecnou pustinu, ale delsi dobu zde pobyvat neni nic prilis prijemneho.
V teto oblasti zije narod peulu (nebo nevim jak to napsat cesky- ve francouzstine je to peul nebo foula apod), kteri jsou vsichni muslimove a hodne lpi na tradicich. Bylo to jedine misto kde jsem se setkala se zenami ktere mely zahalene vlasy.Ale bylo jich jen nekolik.
Pro belocha je tezke zde pobyvat protoze je v podstate atrakci. Vsichni na nej pokrikuji, vsichni se na nej bezi podivat.Vsichni se snazi od nej neco ziskat.

Saint-Louis
Po dvou tydnech v Matamu jsme se vydali zpět k pobřeží a čekalo nás krásné Saint-Louis, bývalé hlavní město Západní Afriky plné starých koloniálních domů, s dlouhými plážemi plnými pirogue.
Pokud bych měla strávit delší čas v Senegalu, chtěla bych být v Saint Louis. Není tak velké ani tak hlučné jako Dakar a je mnohem, mnohem malebnější. Nedaleko je národní park Langue de Barbarie, kde je krásné ticho, příjemné koupání a spousta ptactva a krabu.
Je to take mesto kde zije nejvic belochu, takze tu clovek neni stale stredem pozornosti, coz je prijemne.


Posledni tyden jsem stravila opet na pobrezi. Tentokrat jsme se rozhodli co nejvic setrit a spat ve stanu, pokud to pujde (coz jak se ukazalo nebylo zas tak snadne)

Popenguine
Krasna, prevazme krestanska vesnice primo na brehu more. Je uz hodne prosycena turisty, coz nemusi byt vzdy uplne na skodu (je cisto).Nasim puvodnim planem bylo spat na plazi, ale byli jsme pozvani mistni rodinou na obed, posleze i na veceri a de facto nam nedovolili spat jinde nez u nich. Byli opravdu moc mili.
Nedaleko je prirodni rezervace, pres kterou jsme se druheho dne vydali do dalsiho mestecka.

Nasim cilem bylo dosahnout Delty Sine Saloum a tak nasi dalsi zastavkou byla Sali- coz je vlastne jedine opravdu evropske misto v Senegalu. Misto cele vytvorene pro turisty, kteri chteji byt v Africe aniz by opustili evropsky komfort a nevahaji za to zaplatit nemale castky.

Delta Sine Saloum byla poslednim z vrcholu me cesty. Je to dalsi z malych raju, ktere Senegal nabizi. Doporucuji stravit zde co nejvice casu a objet co nejvice zdejsich ostrovu. Jsou klidne, plne zelene a vesnicky na nich jsou v podstate cele z musli( muslicky jsou pouzivane misto sterku i jako stavebni material) takze vse je bile a pusobi to moc krasne. Dlouho jsem patrala po puvodu onech musli, protoze kdykoli jsem se koupala temer zadnou musli jsem nenasla. Az pak jednou pri odlivu jsem tomu prisla na kloub. Desitky zen a deti chodili po suchem dne more s kyblema na hlavach. Byly plne musli. Dala jsem se do reci s nekolika zenami a ty mi rekli, ze z musli delaji omacku a pak je prazdne vysypou na ulici ci pred dum. Takze nic noveho pod sluncem, akorat ze tim, ze musle byly umyte, ziskaly krasnou bilou barvu a tudiz jsou temi nejkrasnejsimi odpadky, ktere si lze predstavit.
Bohuzel jsme v tomto miste meli problem se stanovanim. Mistni obyvatele totiz ziji z turistickeho ruchu a tudiz pro ne neni schudne aby nekdo nekde prespal zadarmo a hned si vymysleli, ze je to protizakonne a spat pod stanem proste nemuzeme.
Mrzelo me to ani ne tak proto, ze bych nechtela platit za ubytovani, ale hlavne proto, ze na ostrovech je opravdu mnoho krasnych mist pod palmami, kde by se naprosto krasne spalo. Takhle jsme museli spat ve vesnici, plne vesnickeho hluku. Ale i tak to bylo moc krasne.

Posledni misto ktere rozhodne stoji za zminku je Toubab Dialo- jedna z rybarskych vesnicek kousek od Dakaru. Je to misto kam se stehuji bohati obyvatele hlavniho mesta, kteri uz maji dost dakarskeho hluku a smogu. Mnoho z nich si zde stavi obrovske domy na utesech, ale zda se ze vetsina z nich nikdy nebude dostavena- mluvili jsme s mistnimi a mnoho tech domu se stavi treba jiz dvacet let. Respektive dvacet let jiz stoji rozestavene tak jak jsou. Pro mne mela tato vesnice/mesto velice zvlasni atmosferu. Mozna je to prave temi rozestavenymi palaci.
V jednom takovem jsme jednu noc prespali. Misto s krasnejsim vyhledem na more jsem nikdy nevidela.

Posledni zastavkou byl stejne jako tou prvni Dakar. Tentokrat jsem ho jiz videla uplne jinyma ocima nez poprve a zdalo se mi, ze uz je to tak davno co jsem do nej vkrocila poprve.

Posledni dny v Senegalu jsem stravila premitanim o tom, zda se jeste vratim. Byla jsem si temer jista, ze ne, protoze to neni zeme pro mne. Nyni, nekolik tydnu po svem navratu to vse vidim trochu jinak. Ackoli vse podavam mozna az prilis kriticky mnoho veci v Senegalu se mi strasne libilo a bude mi chybet. Hlavne zdejsi lide az neskutecne pratelsti a pohostinni, jejich neustale dobra nalada a pozitivni smysleni. Hodne me to donutilo zamyslet se nad tim jake mam v zivote priority a jestli vsechno nahodou nevidim moc cerne.
A doslo mi, ze mam vlastne vse co si mohu prat. Mozna i vic nez to. V Senegalu se lide spokoji s malem a i to malo co maji dokazi ocenit, nestezuji si, naopak- jsou stastni za vse co maji a na jejich tvarich je stale usmev.

Senegal mi bude chybet.
Ale jsou dalsi cesty kam se vydat a ktere na me cekaji.