Nedávno jsem shlédla dokument Ženy pro měny, který se věnoval tématu o který se mnoha žen týká. Mě tedy určitě.
Je těžké cítit se krásná taková jaká jsem, když kamkoli se podívám- na internetu, v televizi, v reklamách, novinách a časopisech (tam hlavně) na mě číhají dokonalé "ženy" s opálenou pokožkou, pevným štíhlým/vyhublým tělem o rozměrech, které to moje má šanci dosáhnout jen při vyoperování několika žeber, zmenšení pánve a prodloužení kostí stehenních. Ty "ženy" mají perfektní pleť bez jediné chybičky a vrásečky, krásné pidi nosánky, zuby jak čínský porcelán. Kulatá, nepovislá ňadra, hladká stehna a zadeček bez nenáviděných ďolíčků.
Problém je v tom, že tyto "ženy" v reálu neexistují, ale my se jim přesto snažíme podobat. Snažíme se být krásné jako ony. Snažíme být takové jaké být nemůžeme. Vždyť není žádné tajemství, že existuje retouch, upravit obličej člověka tak aby najednou vypadal víc sexy dokáže v photoshopu i naprostý počítačový antitalent (já). To na co se díváme (a čemu se snažíme podobat) je pouhé dílo maskérů a toho, kdo si umí s photoshopem pohrát.
Přesto ale děláme všechno v honbě za retouchovanou iluzí. Mažeme se krémy a gely od hlavy až k patě (bez nadsázky), na obličej zkrášlujeme barvičkami, podstupujeme různé procedůry.
A kosmetické firmy si mnou ruce. Radost mají i plastičtí chirurgové. Radost mají psychologové (ordinace se plní).
Máme však radost také my?
0 komentářů:
Okomentovat