Pod libeňským mostem

V Praze existuje několik míst, kde se dá překročit práh času či reality. Někdo o nich ví, někdo si je neuvědomuje, ale jsou tu.

Jedno z těchto míst leží někde mězi Palmovkou a Vltavou a já se tam často vydávám.

Když se vydáte od divadla na palmovce směrem k řece za nedlouho dojdete k plotu z modrého plechu. Budete pokračovat podél plotu, doleva až uvidíte velkou otevřenou bránu. Jakmile jí projdete octnete se TAM- v jiné realitě! Ve světě kde musíte kličkovat mezi kalužemi, kde nikdo nemluví, kolem stojí jen staré nepoužívané loděnice. Ty budovy ve mně budí hrůzu- děsím se kdy ty ošklivé a většínou již dávno k ničemu nesloužící konstrukce spadnou.

Nejvíce mě ale děsí zdejší bazary nábytku. Nikde jinde v republice jich není koncentrováno tolik jako právě pod libeňským mostem. Kdykoli do některého z nich vkročím jsem náhle v úplně jiné dimenzi.

Bezcílně bloudím mezi skříněmi a představuji si kde předtím asi stály, komu sloužili, co v nich bylo. A jsou dvě věci, které mě děsí. První z ních jsou postele-bála bych se mít postel z bazaru. Bála bych se spát na posteli na které předemnou už někdo několik let spal, bála bych se jeho snů. Přemýšlím o tom, proč se někdo těch postelí zbavil. Co se asi na nich odehrálo? Kolik lidí na nich spalo, kolik lidí se na nich milovalo, kolik bezesných nocí na nich kdo prožil? Co když se v bazaru ocitla jen proto, že ten, kdo na ní spával již není? Co když naposledy vydechl právě na ní.... ne nemohla bych mít postel z bazaru...

Tou druhou děsivou věcí jsou zrcadla. Možná jsem jen v dětství příliš mnohokrát slyšela pohádku o Sněhurce, nebo jsem četla příliš často Alenku v říši divů. Možná mám jen příliš velkou fantazii. Ze zrcadel jde strach a největší strach jde ze zrcadel, která jsou v bazarech pod libeňským mostem.

Dostat se z této pozměněné reality není tak snadné jako se do ní dostat. I po opuštění Libně, Palmovky, Holešovic ten zvláštní pocit přetrvává. Potkávám staré pány v buřinkách, stojí na rohu a čekají na své dámy s bílými vlasy a rudými rty. Snažím se ignorovat kluky, kteří jakoby právě utekli z plátna kina ve kterém se právě promítal diskopříběh.

Naposledy mě vrátil zpátky do reality až zvuk porcelánového kalíšku (mého bazarového úlovku) dopadajícího na dlažbu před světozorem. Zvuk ostrý jako břitva, nečekaný a jasný jako blesk z čistého nebe.

Kalíšku se nic nestalo (zázrak?) a já se navrátila zpět do mého skutečného, rychle kvapícího života.